Víkend ve Vrátné (Malá Fatra)

Trasa v sobotu: Hotel Boboty - Štefanová - Medziholie - Velký Rozsutec - Medzirozsutce - Malý Rozsutec - Podrozsutec, Osada - Nové Diery -  Sedlo Vrchpodžiar - Hotel Boboty

Trasa v neděli: Hotel Boboty - Štefánová - Dolní Diery - Nové Diery - Sedlo Vrchpodžiar - Štefánová - Hotel Boboty 

Poslední víkend v říjnu byl ve znamení firemní akce v Těrchové. Moc jsem se na tento víkend těšila, protože pracuji ve firmě, kde kolektiv tvoří většinou outdoorové typy, se skvělým smyslem pro humor. O programu jsem měla jasno od chvíle, kdy jsem zjistila, kam jedeme, takže tři dny předem. V pátek jsme měli v plánu jen dojet na hotel a pořádně se vyřádit s naším malým vodníkem v bazéně, v sobotu jsem chtěla jít Velký a Malý Rozsutec, v neděli Janošíkovy Diery a každý večer aspoň na chvilku posedět s kolegy. V pátek odpoledne jsem naložila dítě a půlku domácnosti (balila jsem se klasickým stylem "beru všechno, co by se mohlo hodit, však auto to uveze") do auta a jela jsem vyzvednout našeho tatínka do práce. Venku dost pršelo, takže jsme nikam nemuseli spěchat. Dneska to prostě na žádný výlet po okolí hotelu nevypadá i kdybychom chtěli. Kromě nemilé záležitosti, s hodinovým čekáním v koloně u Žiliny, cesta proběhla hladce. Mrně ji celou prospalo, takže jsem měla jistotu, že dneska bude do noci pařit s námi. Normálně totiž spí hodinu, max hodinu a půl a teď spokojeně spala v autě tři hodiny. Kolem 17h jsme dojeli na hotel Boboty. Zvyklí na horské chaty a útulny jsme si ve velkém luxusním hotelu připadali trošku nepatřičně, ale bazén a velký dětský koutek jsme ocenili hned po příjezdu. I večeře a snídaně formou rautu byla pro naše vybíravé mládě a pro všežravé prase mámu příjemná změna.

V sobotu po snídani jsme vyrazili na výšlap hned od hotelu. Většina kolegů dojela autem k lanovce, vyjeli nahoru a prošli si hřeben. Ten jsme ale šli tisíckrát a představa bahnitého Stohu nás vůbec nelákala. Sešli jsme k cestě a ze Štefanové po zelené jsme se vydali k Rozsutcům. Měla jsem velkou radost, že jsem vybrala cestu, kterou jsme ještě nikdy nešli a ani jsme nikde nemuseli popojíždět autem. Cesta vedla hlavně lesem a déšť, který byl předchozí den, způsobil, že pěšinka byla dost bahnitá a často jsme šli ve vodě. Stromy, které zářily všemi barvami podzimu, nám to ale vynahradily a měli jsme se čím kochat. Došli jsme do sedla Medziholie, odkud jsme po červené pokračovali na Velký Rozsutec. Klouzání po bahně se pomalu začalo měnit na přelézání kamenů. Tato varianta se mi osobně líbila víc než bahno, kdy jsem každou chvíli čekala, že mi to podjede a spadnu i se Štěpánkou. Štěpánka se rozhodla tenhle super zábavný úsek, kdy jsem jí slíbila, že si budeme hrát na horolezce, prospat. Připnula jsem mláděti tedy kapuci, která je na nosítku, aby jí moc nelítala hlavička a šli jsme. Vítr začínal přidávat na síle, nad námi se válely mraky, občas je vítr trochu odfouknul a občas zase vrátil zpět. Doufali jsme, že se nám aspoň na chvilku poštěstí a budeme mít nahoře pěkný výhled. Do protívky jsme potkávali průvod lidí. Byla sobota, docela pěkné počasí, takže toho všichni chtěli využít. Zase tu byli ty dva typy lidí, kteří vyjadřovali svůj názor na nošení dětí na horách. Jeden typ reprezentovala postarší Polka, která když mě viděla, div se nezačala křižovat: "Pro Boha, kam s tím dítětem jdete?" "Na bazén. Jdeme špatným směrem?" spolkla jsem uštěpačnou poznámku, protože tyhle dotazy mě fakt nebaví a jen se na ni usmála, asi nemůže tušit, jak často je slýchávám. Přes Štěpánku jsem měla přehozenou softshellou kapsu, která ji chránila před větrem a díky které působila menší než ve skutečnosti je. "Jak je miminko staré? Dva měsíce?" "Jojo dva měsíce a dva roky k tomu." Smála jsem se. I když Rozsutce někomu můžou připadat dost nebezpečné na to, aby je šel s dítětem v nosítku, tak zcela upřímně, mi můj výstup s mládětem přišel daleko bezpečnější, než výstup některých lidí, které jsme potkávali po cestě. Většina lidí naštěstí měla aspoň trochu oblečení do hor, ale pár bílých tenisek chybět prostě nemohlo. Druhý typ lidí reprezentoval pán, kterého jsme potkali při cestě z Velkého Rozsutce dolů. Začal nám vykládat, jak je super, že chodíme s prckem po kopcích a že on svoje děti brával na vodu a že děti vydrží tolik, co jejich rodiče a ještě možná o kus víc. Kousek od sedla Medzirozsudce se Štěpánka začala budit, nudit se a chtít ven z nosítka. Pořád proti nám šlo dost lidí, cesta byla úzká, buď kamenitá, nebo bahnitá, takže se mi ji nechtělo moc nechávat šlapat samotnou. Snažila jsem se honem vymyslet nějakou hru. Místo nápadu mi v hlavě poskakovala opička s činely jako o závod. No tak, rychle zapoj svoje kreativní já. Cítila jsem, jak napjatě čeká nejen Štěpánka, ale i Kuba, co vymyslím. Červená kontrolka a výstražný signál v hlavě bili na poplach a z uší div se mi nekouřilo. No jasně už to mám. Tohle je výborná, zábavná a vzdělávací hra. "Štěpi, budu dělat různé zvuky zvířat a ty budeš hádat, co jsem za zvíře. Jo? Tak: Bú. Bú. Co jsem?" Kolemjdoucí se začali pobaveně culit. "Tavááá." "Jo správně, jsem kráva." Další pobavené výrazy kolemjdoucích. "Další bude Haf. Haf." A tak jsme prošli všechny zvířátka, co známe, občas jsme si to prohodili, Štěpánka dělala zvuky a já hádala, co je. V sedle Mezirozsudci jsem malou konečně vypustila a dali jsme si svačinku. O sezení nemohla být řeč, protože za a) tráva byla tak podmáčená, že v ní stála voda a za b) dítě se začalo třepat zimou. No nic dostala rohlík do ruky a bude jíst po cestě, chtěli jsme, ať jde chvilku sama, ať protáhne nohy, trochu se celkově pohýbe. Štěpánka nadšeně ťapkala v bahně a chodila od tyče se značkou k tyči a říkala nám, co jsou tam za barvičky. Byla skálopevně přesvědčená, že na Malý Rozsutec vyleze sama, protože je přece zkušený horolezec. O to větší bylo její zklamání, když si ji před prvním větším přelézáním vzal Kuba do nosítka. Cesta na Malý Rozsutec je výrazně kratší než na Velký, ale možná trochu technicky náročnější, rozhodně scházení z Rozsutce dolů nemám vůbec ráda a mám z něj velký respekt, a i bez dítěte tu chodím hodně opatrně. Po zelené jsme sešli až na rozcestí Podrozsutec osada, odkud vede nová žlutá značka až na Nové Diery. V našich offline mapách jsme tuhle cestu neměli ani jeden zaznačenou, takže jsme ji museli vyzkoušet. Velká část vede podél potoka, krásným lesem a hlavně bez lidí. Štěpánka nechtěla jít ani v nosítku, ani po svých a tak přišel na řadu koník v podání táty. Tohle na mě mrně ani nezkouší, protože ví, že ji za krkem venku odmítám nosit, ale táta je v tomhle jiný a bez problémů si ji za krk vezme a protože mládě chtělo jet na medvědovi a ne na koni, tak ji dokonce i zabručel a pak jsme začali zpívat písničku z večerníčků Méďové. "Brum, brum, brum o čem se zdá medvědům?..." Sloku, kde se zpívá: "... Dobrou noc, vy šelmy, nechrápejte velmi, nebo si zboříte dům." Štěpánka chtěla předělat a tak jsem zpívali: "Dobrou noc, vy šelmy, chrápejte jen malinko, nebo si zboříte dům..." Proč, se jí původní verze nelíbila, nám nedokázala vysvětlit. Po žluté značce jsme došli až ke kolibě. Štěpánka měla radost z dřevěného medvěda, oveček, králíků, ale největší radost jí dělalo, že zase může běhat v bahně. Až k hotelu nás zavedla naučná stezka. Kousíček od hotelu je obora s divokými prasaty. "Páni, ten je obří," obdivovali jsme všichni tři největšího divočáka. "No tohle potkat v lese, tak nevím, nevím."

Druhý den jsme vyrazili do Dier. Vzali jsme to po louce hned vedle hotelu, i když po ní nevedla žádná cesta. Přeskakovali jsme a přecházeli malé potůčky, až jsme došli na žlutou turistickou značku. Štěpánka zase chtěla chodit jen, když na cestě bylo bahno, nebo mostky přes vodu. Chápete, suchá cesta, i třeba s kamením a listy, už je pro ni nuda. Došli jsme ke kolibě a vydali se projít Dolní Diery. Tady prcek ožil, šlo se těsně kolem vody, přes mostky, bahnem a trochu i vodou. Oči jí zářili a nadšením ani nedutala. Jen sem tam jí táta přenesl kousek na koníkovi. Když jsme procházeli úzkou štěrbinou ve skále, kde potok hlasitě burácel, bála jsem se, že to na ní bude moc a že se bude bát, ale naše mládě? Se zatajeným dechem statečně šlapala po mostu dál. Na konci Dolních Dier jsme se otočili, kousek se vrátili a vydali se do Nových Dier. Tudy jsem ještě nikdy nešla, vždycky jsme prošli Dolní a Horní Diery a pokračovali na Rozsutce. Na řadu přišly žebříky, byla jsem dost zvědavá, co na to Štěpánka řekne, byly železné, dost úzké a jeden obzvlášť dlouhý . Štěpánka se jednou rukou držela táty, druhou zábradlí a statečně šlapala. Naprosto bez zaváhání a mrknutí oka. Na konci Nových Dier jsme se napojili na cestu, kterou jsme šli předchozí den. Štěpánka neohroženě vyrazila do kopce, ale už na ní bylo vidět, že je unavená a že by si potřebovala dát v nosítku dvacet. Jenže měla tak obrovský strach, že by náhodou přišla o další mosty, žebříky, nebo jinou zábavu, že o nosítku nechtěla ani slyšet. Už nás měly čekat jen Horní Diery, ale vzhledem k tomu, jak se malé začaly motat nožičky a taky tomu, že nás měla čekat ještě cesta domů, jsme se rozhodli, že je necháme na příště. Ono to od nás není nijak extra daleko a když teď víme, jak ji to neskutečně baví, výlet si tu můžeme udělat kdykoliv. Sešli jsme dolů do Štefanové, dali si rychlý oběd, u kterého Štěpánka hlásila, že chce už spát a pak hurá k autu a domů.

Byl to opravdu povedený výlet. Štěpánka mě stále udivuje, jak je tvrdohlavá a když ji něco nadchne, jde si za tím stůj, co stůj. Kubovi se trochu podařilo vypnout hlavu, už to potřeboval jako koza drbání. No a já? Já jsem ve svém živlu vždycky, když nemusím sedět doma a díky skvělým kolegům, se kterými jsem se večer pořádně nasmála se budu příští rok na návrat do práce těšit. Teď si ale ještě pár měsíců užiju mateřskou dovolenou, která je s parťákem jako Štěpánka opravdu skoro jako dovolená.