Únorový přechod Slezských Beskyd

Slezské Beskydy se nacházejí na opačném konci Beskyd, než ze kterého pocházím. Okolí Radhoště, Pusteven a Velkého Javorníku znám jako své boty a tak ráda jezdím do tohoto vzdálenějšího koutu. Jen od toho, co se Štěpánka narodila, jsme tu vyrazili už po 4. Příroda s hlubokými zelenými lesy, divokou přírodou a nádhernými výhledy, okouzlí zaručeně každého. Dají se tady dělat krásné jednodenní výlety, přechody na těžko a díky horským chatám i na lehko. Právě díky přítomnosti horských chat jsem si vybrala toto místo na zimní přechod. No teda, chtěla jsem zkusit zimní přechod, se sněhem, nesmeky a víš, co k tomu patří, ale tak dlouho jsem ho plánovala a čekala, až z toho byl spíš krásný jarní přechod. Dost mi dalo zabrat skloubit otevírací dobu chat s pěkným počasím, protože chaty nejsou mimo sezónu otevřené celý týden a když náhodou přes jarní prázdniny byly, stejně mě byli ochotni ubytovat nejdříve od čtvrtku.

Budíček mi zazvonil o půl 7 ráno. Vykradla jsem se z ložnice, abych nevzbudila naši malou Šípkovou Růženku a začala nás balit. Ranní balení je u mě vždycky špatný nápad. Buď polovinu věcí zapomenu a nebo vezmu hromadu zbytečností. Tentokrát to byl ten druhý případ, ale protože se mi před Kubou ani nikým jiným, kdo viděl mou napěchovanou krosnu, nechtělo přiznat, že jsem po ránu prostě nemožná, tvrdila jsem, že jsem si batoh udělala schválně těžký, že to mám v rámci tréninku, na další dobrodružství, co nás čeká. Nejhorší/Nejlepší na tom bylo, že mi to lidi věřili. Asi mě mají opravdu za pořádného blázna. Chvilku po 9h jsem se Štěpánkou vyrazila na vlak do Frýdlantu nad Ostravicí. Měly jsme tu dost času, takže jsme navštívily dětské hřiště a herničku v kavárně Libuška. Je to tam moc pěkné a rozhodně to tam stojí za návštěvu. Prcka jsem jen horko těžko po více než hodině a půl hnala směrem k autobusu. Naštěstí je Libuška od vlakového a autobusového nádraží jen kousek, takže jsme to krásně stihly. Autobusem jsme dorazily na zastávku Raškovice, Hotel Ondráš, kterou jsem určila jako výchozí bod naší výpravy. Zaběhly jsme do místní Jednoty koupit pár drobností na zub, a naším vzhledem malé, hubené matky, s malou, hubenou dcerou a nepoměrně velkým batohem, trochu rozvířit venkovskou nudu. 

Konečně jsme se mohly vydat do hor. Už jsem začala byla trochu nervózní. První den nás čekalo jen necelých 6 km na chatu Prašivá, ale už jsem nás chtěla vidět, jak šlapeme do kopce, někde pryč od aut a všeho ruchu. Štěpánka spokojeně tlačila rohlík se šunkou a balancovala na obrubníku. Ona už je opravdu šikovná a dokáže ujít velký kus cesty, ale nebaví ji jen jít. Potřebuje chodit po obrubnících, něco přeskakovat, přelézat, objevovat, běhat a hrát si. Prostě malý prcek. Většinou mě dokonce i baví pro ni vymýšlet různé hry a zábavu, jen tentokrát jsem trochu skřípala zuby, když chtěla, abych skákala přes praskliny na asfaltu i s batohem na zádech. Přešly jsme přes most a protože mi přišlo, že modrá turistická značka zbytečně všechno obchází, tak jsme se vydaly rovnou nahoru do kopce. Mrňous statečně šlapal do prudkého kopce, až jsem se sama divila. Po pár minutách ale už začala kňourat a rýpat se nožičkou v zemi. To je jasný signál, že už je unavená a po oblíbené hře "nechám mámu sundat krosnu, nasadit nosítko a uteču" se nakonec nechala přemluvit a vzala jsem ji do nosítka, ve kterém po chvilce spokojeně usnula. Asi po dvou kilometrech jsme se napojili na modrou, která nás dovedla až k chatě. Sluníčko krásně svítilo a hřálo, takže jsem se nikde moc nehnala a když se sem tam mezi stromy objevil výhled, tak jsem se kochala. Tady se Štěpánka vzbudila. Hned, jak se rozkoukala, už běžela po louce ke kostelíku. Kouknout z kopce na výhledy, vyzkoušet, jak rychle se bude kutálet kámen, který hodí z kopce, oběhnout kostel a zase zpět k chatě. Ještě se mi ten malý uličník smál, že jí nestačím. No jo, tady se někdo vyspal a dobil si baterky. Chvilku jsme si ještě prohrály na venkovním hřišti, objevily pár překážek, které mohl Štěpánka-koníček přeskákat a šly jsme se ubytovat do chaty. Na večeři jsme si daly hrachovou polévku. Štěpánka si trochu prohrála v dětském koutku, který je ale spíše pro menší děti, a šly jsme nahoru. Tam jsme ještě objevily nějaké deskovky. Pravidla jsem zjednodušila tak, aby jsme si s nimi mohly trochu pohrát. Sprcha a hurá na kutě. Na chatě jsme spaly jen my a moc milá paní kuchařka.

Ráno jsme rychle posnídaly, trochu si prohrály, daly si jeden sprint ke kostelíku a zpět a hurá na další chatu. Druhý den nás čekalo přes 16 km, takže každá minuta drahá. Trasa vedla až na rozcestí Babí vrch po červené turistické značce, takže nebylo třeba moc kontrolovat, jestli jdeme správně. Štěpánka si hrála opět na koníka, hledala si stáj a skákala přes větve, pak začala chytat stíny a nakonec zhodnotila, že na Prašivou je to do kopce a chce do nosítka. Popošly jsme pár metrů a mrně si vzpomnělo, že má chuť na hrozinky. Super, takže batoh dolů vytáhnout hrozinky, nahodit batoh a jdeme. Po dalších pár metrech přišlo čůrání, takže zase sundat batoh, dát dítě vyčůrat, všechno nahodit zpět a jdeme. Nějak špatně jsem si nahodila krosnu a začal mě tlačil bederák. Zkoušela jsem ho porovnávat, ale najednou začalo něco tlačit dítě. Křik. Ok, tak znovu sundat batoh, dítě, nosítko a postupně zase všechno dát zpět. Nepatřím úplně k trpělivým lidem a upřímně první kilometr toho rána byl pro mě velká zkouška nervů. Nicméně jsme to ustály. V duchu jsem si řekla, že to mám za to, že nemůžu být aspoň trochu "normální" a sedět doma na zadku. Teď už cesta šla bez větších problémů, šly jsme pěkně lesem po hřebeni. Ukazovala jsem Štěpánce veverky, stopy v bahně, jedly jsem hrozinky a povídaly jsme si (teda spíš mluvila Štěpánka, už toho navykládá víc než máma s tátou dohromady). U chaty Na Kotáři jsme koukly na kozu, pohladily místní kočku a pokračovaly dál. První větší zastávku jsme udělaly u zavřené chaty Ropička. Byl zase opravdu krásný den. Na nebi azuro. Na únor naprosto nezvyklé teplo. Trochu foukal vítr, ale nic, co by nás nějak extra trápilo. Svačina, pití, čůrání a hurá dál. Koník- Štěpánka opět hledala překážky, přes které by mohla skákat, běhala v bahně a když našla zoufalý flíček ze zbytku sněhu, byla v sedmém nebi. Tolik radosti z trochy sněhu. Vystačilo nám to na půl hodiny. Nejdříve v něm běhala a nožičkou hrabala, pak si vzala hůlku a byla nadšená z toho, že s ní dělá ve sněhu dírky. Když ji sníh přestal bavit, ještě kousek popoběhla a přeskočila přes pár klacků a až pak zahlásila, že chce zpět do nosítka. U rozcestníku Pod Velkým Lipovým jsme potkali dvojici chlápků. Když jsem se blížila, dostal se ke mě útržek rozhovoru:".... jsem vylezl na kopec, kolena se mi třepaly, úplně vyřízený. Říkám ti, fakt nejhorší zážitek v životě. " Když jsme došly až ke dvojici a pozdravila jsem, jeden z dvojice mi povídá: "Zrovna se o vás bavíme… Říkám tady kamarádovi, že jsem kdysi nesl dítě na kopec a dalo mi to dost zabrat a vy máte ještě takový batoh…" Jen jsem se usmála a prohodila něco o tom, že je to o zvyku a šla spokojeně dál. O pár minut později, když jsem se drápala do kopce na Ropici, mi věta "nejhorší zážitek v životě" zněla v hlavě.  Ani nevím proč. Naštěstí každý kopec jednou skončí a tenhle nebyl nějak extra dlouhý. Na Ropici nás přivítal sníh a my si na chvilku připadaly, jako že opravdu jdeme zimní přechod. Sníh, ale vydržel jen pár metrů a zase začalo jaro. Cesta na Kalužný (jak název napovídá) byla plná bláta a kaluží, kterým jsem se snažila co nejvíc vyhýbat. Štěpánka spokojeně v nosítku usnula a tak jsem se snažila jít co to šlo, ale u rozcestníku jsem zahlásila druhou velkou přestávku. Svačina, napít, vyčůrat a jde se dál. Díky bohu mrně zhodnotilo, že kaluže jsou tu fuj a že do nich dobrovolně nepůjde, ale za to si vymyslela jinou zábavu. Šla a na každou kaluž ukazovala a já do ní musela píchnout hůlkou. Nemá cenu se ptát proč. Na chatu to byly už necelé 3 kilometry a Štěpánka se tvářila odhodlaně, že na ni dojde. Po cestě jsme dělaly různé opičky, objevovaly choroše, cpala mi do batohu lišejník a stále statečně šlapala. Už to vypadalo, že opravdu dojde až na chatu, když necelý kilometr před chatou zahlásila, že už ji bolí nožičky. Vzala jsem prcka zase do nosítka a šly jsme závěrečné metry k chatě. U chaty Kamenitý, která byla dnešním cílem, je krásný výhled. Mám ho opravdu moc ráda a vždycky se tady kochám. Štěpánka se začala drát z nosítka ven, chtěla totiž vypadat jako úžasné statečné hříbátko, které celou dlouhou cestu ušlo samo. Na chatě jsme se ubytovaly, daly si sprchu a šly vymyslet večeři. K naší radosti tu měly hromadu pěkných dětských knížek a pár deskových her. První jsme vytáhly nějakou karetní, kde byly karty s čísly od 1 do 6 a různé barvy. Takže první Štěpánčin úkol bylo roztřídit karty podle barviček. Následoval těžší úkol roztřídit kartičky podle čísel. No zábava na dobrou půlhodinu. Pak přišlo na řadu Člověče nezlob se. Pravidla jsem upravila, aby hra byla ultra jednoduchá a zábavná. Každá jsme si vzaly jen jednu figurku a házely jsme kostkou a podle toho, co padlo jsme posouvaly figurky. Cílem hry bylo, aby Štěpánčina figurka chytla tu mojí. Taková blbina, ale mládě se mohlo potrhat smíchy.

Třetí den byla za cíl chata Skalka. Dá se na ni jít několika cestami. Nejdelší a možná i nejhezčí vede po červené přes Velký Polom. Je dlouhá cca 20km. Na sobotu ale hlásili déšť a tak jsem se rozhodla jít přes Kozubovou do Dolní Lomné (kde by se dalo případně schovat před deštěm) a pak po modré nahoru na chatu. Trasa dlouhá cca 13km. Ráno při snídani to ale venku vypadalo spíše na další pěkný den. Sluníčko se dralo přes mraky a ani žádný vítr se venku nezvedal. Snažila jsem se nás vypakovat, co nejrychleji to šlo. Hnacím motorem pro mládě byla informace, že se dneska potkáme s tátou, který slíbil, že za námi dojede. Štěpánka statečně hlásila, že toho dneska ujde hodně sama. Vyvracet ji to a říkat, že za míň, jak dvě hodiny má začít pršet a že by bylo lepší, kdyby byla v nosítku a šly jsme trochu v tempu, nemělo cenu. Místo nějaké diskuze jsem ji poslala hned z chaty do kopce. Ušla poctivých 200 metrů a pak zahlásila, že je to daleko a chce do nosítka. Na Kozubovou je to pěkný stoupák, který ale není moc dlouhý, ale i tak to byl parádní budíček hned z kraje rána. Tuhle cestu mám moc ráda, jsou tu krásné výhledy a tak jsem nahodila kochací tempo. Jen do nejprudšího kopce jsem pořádně zabrala, ať ho mám rychle za sebou. Kuba plánoval, že se potkáme na Kozubové, ale i moje kochací tempo bylo na jeho očekávání moc rychlé a potkali jsme se až kus pod kopcem. Společně jsme vyrazili do Dolní Lomné. Pomalu začalo pršet, předpověď měla pravdu. Dešti se dneska nevyhneme. Mrně bylo z předchozího dne dost vyřízené a spokojeně spalo v nosítku. Déšť postupně přidával na intenzitě. Nic extra hrozného, ale jít v tom s dítětem celý den by nebylo dobré. V Dolní Lomné jsme našli otevřenou pekárnu/cukrárnu s malinkým dětským koutkem. Dali jsme si kafe, čaj a nějaký zákusek a čekali, až se to venku trochu zlepší. Na chatu to bylo už jen 5km, takže jsme nemuseli spěchat. Když po dvou hodinách to venku vypadalo, že to nejhorší je pryč, vyrazili jsme dál. Štěpánka opět chtěla hlavně skákat. Přes něco a taky do kaluží. Chvilku šlapala statečně sama do kopce a pak si vyprosila, aby ji táta vzal na koníka. Spokojeně se vezla, baštila hrozinky a ťukala do značek na stromě. Potom byl zase chvíli úsek, který jí připadal zajímavý a chtěla jít sama. Dlouho jí to ale nevydrželo a chtěla za mnou do nosítka. Velkou část cesty nám mrholilo a jindy krásné výhledy se schovávaly v mlze. Na sjezdovku Severka byl dost smutný pohled. Ze sněhu tu zbyly jen zbytky. Nejvíc sněhu bylo na uježděném a ušlapaném traverzu, po kterém jsme šli a kde se zbytky sněhu střídaly s ledem, kalužemi a blátem. Kousíček před chatou zase začalo pořádně pršet a tak jsme utíkali se schovat. Na chatě jsme si sundali mokré oblečení, dali si polévku, chvilku se snažili hrát nějaké hry a pak jsme zalezli na pokoj. Je úžasné, jak naše dítě občas dokáže krásně mluvit a vždy si pro to vybrat naprosto geniální chvíli. Kuba: "Půjdeme na pokoj a dáme si aspoň sprchu. " Denča: " Máš ručník (Kuba se snaží balit ultralight, takže takové věci si většinou nebere)? " Kuba: "Ne, ale mám dvě trička, tak jedno použiju místo ručníku." Štěpánka, která se doteď do rozhovoru nějak nezapojovala, zvedne hlavu od pohádky a řekne hrdě:" My ručník máme." A pak skloní hlavu a dál spokojeně kouká na pohádku. Nevím, jestli to takhle vyzní tak strašně vtipně, ale my jsme oba vyprskly smíchem a ještě teď se směju při té vzpomínce.

Do Mostů u Jablunkova je to po červené jen něco málo přes 3 km, takže by se dalo dojít v klidu bez přespání na Skalce až k autu, ale Štěpánka byla zásadně proti. Chtěla spát ještě jednu noc na chatě a mě taky nakonec přišlo jako lepší nápad, počkat do druhého dne, kdy už pršet nemělo a navíc byla i šance, že vyjde sluníčko. Abychom si to trochu natáhli a šli cestou, kterou jsem neznala, rozhodli jsme se jít po žluté a pak se napojit na cyklo a po té dojít na nádraží, kde jsme měli auto. Ráno byla dost kosa, teploty klesly k nule, ale naštěstí bylo bezvětří, takže se to dalo. Štěpánka spokojeně šlapala sama. Po dešti bylo všude hodně kaluží a ona byla v sedmém nebi, že může skákat z jedné do druhé. Poměrně rychle jsme jí vyměnili normální boty za gumáky. Kuba už asi po dvacáté žasnul, co všechno jsem si byla schopna sbalit s sebou do batohu. No se Štěpánkou, kdo je přípraven není překvapen a kolena mi zatím stále drží. U vlakového nádraží v Mostech je krásné hřiště, které Štěpánka měla za odměnu, že všechno tak pěkně zvládla. Dokonce nám tam i začalo svítit sluníčko. Škoda, že jsme ho nechytli dřív už na kopci.

Jako úplně skvělou vychytávku tohoto treku (věřím, že jiné maminky to dělají už dávno běžně), kterou jsem si vymyslela, byl teplý džus v malé dětské termosce. Mrně nechce moc pít čaje a nechtěla jsem, aby pila studenou vodu. Doma jsem objevila nějakou obyč dětskou termosku, tam jsem nalila trochu džusu a dolila teplou vodou. Každé ráno na chatě jsem vždy rituál zopakovala a mrně tak mělo vždy teplé pití. Taková blbina a udělalo to obrovskou službu. Škoda, že mě to nenapadlo dřív. Slezské Beskydy mě opět nezklamaly a moc jsem si to tu užila, krásné lesy a výhledy jsou opravdový balzám na duši. Jen na chatách mi trochu vadilo, že snídaně dělali až od 8 (na Prašivé dokonce až od 8:30), což mi přišlo dost pozdě, hlavně když není nic moc počasí, nebo vás čeká dlouhá cesta a chcete vyrazit co nejdřív. Jasně variantou je si vzít svoje jídlo, ale když je snídaně v ceně ubytování, tak mi to přijde škoda, zbytečně utrácet a tahat svoje jídlo.