Slovinsko - Přechod Karavanek

Trasa: Dovje - Dovška Baba - Koča na Golici - Belska planina - Maly Stol - Stol - Planinski dom na Zelenici - Dom pri izviru Završnice -  Roblekov dom - Koča na planini Preval - Koča na Dobrči - Tržič

Uplynuly čtyři dny od toho, co jsme se vrátily z Polska a už jsme si zase balili věci, ale tentokrát si je s námi balil i táta. Rodinou dovolenou jsme si naplánovali ve Slovinsku, kam jsem si moc přála se podívat. Vyšší Julské Alpy jsem se rozhodla nechat až bude mládě větší. Třeba se mi to jednou podaří spojit s nějakým dálkovým trekem, kterých přes Slovinsko vede hned několik. Autem jsme z domu vyrazili v pondělí odpoledne s vizí, že v noci dojedeme do kempu, kde přespíme a ráno půjdeme do kopců. Pro případ, že by cesta se Štěpánkou byla nad naše síly, naplánovali jsme si, že cestu můžeme rozdělit do dvou dnů se zastávkou v Rakousku. Naštěstí však proběhla bez větších problémů a před 11 večer jsme byli v kempu v Dovje. Měli jsme docela štěstí, protože recepce už byla oficiálně zavřená, ale paní tam ještě byla a nechala nás se ubytovat. Rychle jsme potmě postavili tarp a šli spát. Další den nás čekala pořádná nálož výškových metrů a kilometrů.

Ráno nás překvapilo, že kolem nás je hned několik českých aut. Postupem času jsme zjistili, že Slovinsko je mezi Čechy oblíbená destinace. V noci nám paní na recepci radila, ať auto necháme na placeném parkovišti, které bylo asi dva kilometry odtud, ale to se nám nechtělo a tak jsme ho nechali u malého kostela a doufali, že tam bude, až se k němu vrátíme. Našli jsme značku a vyrazili do kopců. Hned, jak cesta uhnula z asfaltu do lesa, začal pekelný stoupák. "No a takhle to půjde až na hřeben." Povzdechli jsme si a vyrazili vzhůru do kopců. Šli jsme na těžko, takže jsem nesla v nosítku Štěpánku a na zádech batoh, který radši ani nevím, kolik vážil. Po asi 40 minutách jsme si dávali první pauzu, Štěpánka chtěla ven z nosítka a já si potřebovala dát chvilku oddych. Prcek zbaštil kousek buchty a chtěl dál pokračovat po svých. Cestička byla úzká a klikatila se, aby nebyla tak moc strmá, ale Štěpánka jako by neviděla vyšlapanou cestičku a šlapala furt mimo ni přímo rovně do kopce. Po chvilce Kubovi došla trpělivost nahodil prcka do nosítka a jde se. Po dvou hodinách chůze, při které mrně usnulo, toho měl Kuba opravdu dost, prasknul naštvaně batohem o zem a najednou mi přišlo, že s sebou nemám jedno dítě, ale dvě. Jako bych mu neříkala, ať to nepřehání, nejde na sílu, ať raději děláme pravidelné zastávky, klidně co hodinu. "Tohle mě nebaví." Nebyl zvyklý chodit s takovou zátěží a tak pomalu. Do velké míry je to opravdu pakárna tahat se s víc jak 20kg na kopec, ale pro mě je to jediná možnost, jak se na hory podívat a tak to beru tak, jak to je. Nachystala jsem mu rychle tortilu s arašídovým máslem a doufala jsem, že se mu nálada s trochou jídla zlepší. Posledních pár výškových metrů na Dovšskou Babu jsem už zase nesla Štěpánku já. Turistická trasa přes tenhle vrchol nevede, ale nás z nějakého důvodu (do teď nevím, jakého) napadlo na něj vylézt a dál pokračovat po úzkém hřebeni, který je zároveň státní hranicí Slovinska a Rakouska, dokud se na turistickou zase nenapojíme. Ať to možná byla zbytečná zacházka, výhledy za to stály. Bylo tam opravdu nádherně a já se kochala, jak to jen šlo. V takových chvilkách zapomínám na nálož, co mám na sobě. Našim cílem byla Koča na Golici, ale když jsme tam došli, zjistili jsme, že je to chata na skále a nikde není rovné místo na postavení tarpu. Dali jsme si pivo chvilku odpočinuli a rozhodli se jít dál a po cestě hledat místo na tarp. Bylo docela málo hodin, takže nás ani čas netlačil. S tarpem to nebylo tak úplně jednoduché, protože buď se všude pásly krávy, nebo tam nebyl rovný plácek. Kolem 18h jsme došli na Belskou planinu, kde mapy.cz ukazovaly, že je chata. K našemu překvapení to však byla salaš a bača se netvářil úplně přátelsky. Oznámil nám, že musíme jít k další chatě, což je cca 3 hodiny cesty a nebo seběhnout do vesnice a tam si najít ubytování. Měla jsem na krajíčku, byl to opravu náročný den, v nohách jsem měli přes 18km a přes 1700 výškových. Kuba se s ním snažil nějak domluvit, ale on se tvářil naprosto nesmlouvavě. Zatlačila jsem slzu a šla nahodit batoh. V tom teda bača povolil a řekl, ať si tam teda ten tarp postavíme. Ve svém jádru to byl asi hodný člověk, ale salaš nebyla jeho a měl strach, aby kvůli nám nepřišel o práci. Dokonce nám pro Štěpánku donesl několik dek, měl totiž strach, aby jí nebyla zima. Potom nám nabídl teplou sprchu, které jsem neodolala a nakonec nás i zavedl nahoru do salaše, kde bylo několik postelí a nabídl nám, že můžeme spát tam (možná to opravdu, kdysi byla turistická chata). To jsem ale odmítla, spaní v našem tarpu mi nevadí, mám ho ráda. Z bači se postupem večera vyklubal voják ve výslužbě, který nadával na NATO i na Slovinskou armádu a vlastně na kde co, co se armády týkalo. Seděl na zápraží salaše, popíjel, kouřil, dalekohledem sledoval stádo krav a já byla hrozně ráda, že tentokrát máme našeho tátu s sebou. Štěpánce se krávy libily a největší zážitek měla z toho, jak mi jedna zvědavá jalovice začala olizovat ruku, kterou jsem měla slanou od potu. Prcek se smál, až se za břicho popadal a furt mě ke krávě tahal. Mě to zas tak zábavné nepřišlo, protože krávy mají jazyk jako šmirgl papír. 

Ráno jsem nás začala balit, Kuba začal chystat snídani a Štěpánka kolem nás dováděla. Chtěla bych se pochlubit tím, jaká jsem skvělá kuchařka, ale na treku je hlavní šéfkuchař Kuba, on to prostě umí líp dochutit. Vyrazili jsme pastvinou kolem krav, které Štěpánku stále fascinovaly, dál. Hlavním programem tohoto dne mělo být vylézt na nejvyšší horu Karavanek, na Stol (2237m) (furt se mi ten název pletl se Stohem). Štěpánku jsme si snažili poctivě střídat, ať si vždycky jeden trochu odpočine. Moc se jí střídání nelíbilo, táta jí byl vzácnější, chtěla být hlavně v nosítku u něj, ale ani táta není super hrdina a potřebuje si občas odpočinout. Po cestě jsme kromě všude přítomných krav viděli i ovečky. Trochu mě mrzelo, že když jsme viděli první stádo, malá to prospala. Naštěstí to nebylo poslední stádo toho dne. Z kopce jsem si dost nejistá, ale za to do kopce mi nevadí jít s velkou zátěží, takže jsem měli jasnou domluvu, Kuba nosí z kopce, já do kopce. Když jsem vynášela Štěpánku na Malý Stol, kde je chata, kde jsme si chtěli dát polévku, odchytil si nás nějaký Slovinec. Byl moc milý. Dal se s námi do řeči a naprosto nečekaně si nás chtěl vyfotit, protože to, jak nesu malou je naprosto úžasné. Další smetánku jsem si slízla u chaty, kdy mě přivítal potlesk a pokřikování "Strong woman." Chudák Kuba, kdyby jen věděli, že většinu toho dne nesl malou on a já ji nesla jen teď asi půl hodinu do kopce. Dali jsme si polévku a Štěpánka byla unešená z toho, že kousek od nás se pasou ovečky. Chvilku jsem s prckem pochodila okolo chaty, aby si taky protáhla nohy a vyrazili jsme na Stoh. Na Stoh se jde stejnou cestou tam i zpět, takže jsme dole na rozcestí mezi Stolem a Malým Stolem nechali batohy a vyběhli na lehko. Z rozcestí je to kousek, maximálně 10 minut. Pár fotek a hurá dolů. Následovalo peklo na zemi, teda aspoň pro mě. Scházeli jsme asi 3 kilometry dolů suťovištěm. Cesta mi přišla naprosto nekonečná a když už jsme byli ze suti dole, ozvalo se hřmění a začalo kapat. No to nám ještě scházelo. Můj vnitřní hlas radil schovat se a počkat, co z toho bude. Nehlásili nějaké deště ani bouřky, tak jsem doufala, že to přejde. Kuba byl ale opačného názoru, nahodil vražedné tempo a hurá nahoru, zase po suti na opačné straně údolí. Tentokrát naštěstí výstup nebyl tak dlouhý, ale na jeho konci byla lana. Těžký batoh, horko a stres z možné bouřky na mě působily a začala jsem se třást, do očí mi šly slzy. Bouřky v horách opravdu nejsou nic pro mě a už vůbec ne se Štěpánkou. Naštěstí na druhé straně sedla nás čekal traverz. Sice dlouhý, kamenitý, ale už tam nebyla žádná lana. Bouřkové mraky se nad námi honily a já se modlila, ať nás bouřka nechytne. Naštěstí z ní opravdu kromě pár kapek nic nebylo. Došli jsme k chatě Planinski dom na Zelenici. Byla to velká moderní chata, která na nás moc útulně nepůsobila, jediné pozitivum jsem našla v lezeckých věcech, co byly v interiéru zavěšené jako výzdoba. No jo, je to tu lezecká oblast. Šla jsem se poptat, jestli si můžeme někde u chaty postavit tarp. Číšník se na mě usmál a řekl, že klidně, ale že ve Slovinsku jsou za to vysoké pokuty a že chata je pod web kamerama, takže ať si to raději  postavíme někde jinde. Hm, tak proto nás ten bača nechtěl nechat postavit tarp a bál se, že přijde o práci. No, postavit tarp někde dál od chaty se řekne krásně, ale když všude dál od chaty jsou pastviny s krávami, kameny a srázy, tak to jde těžko. No nic sbalili jsem věci a šli o kousek dál, k jiné chatě, třeba tam se nějak domluvíme. Nedomluvili. Tady číšník ani neměl potřebu nic vysvětlovat. Řekl jen strohé: "Ne." No nic, už bylo dost hodin, v nohách jsme měli zase pořádnou dávku kilometrů a výškových metrů, tak jsme se hold ubytovali na chatě. Čert vem peníze, ale štvalo nás, že zbytečně táhneme tarp a věci na spaní. Aspoň, že prcek byl spokojený. Běhala kolem chaty a já se snažila vymyslet různé hry, jak ji co nejvíc utahat, ať v noci pěkně spinká. Dokonce u chaty měli kočku se kterou se Štěpánka snažila skamarádit.  

Budíček jsem měli nastavený na 6. Kuba, který je z nás po ránu nejvíc použitelný vstal a šel chystat snídani. Já se snažila šetrně vzbudit Štěpánku a sbalit věci. Zrovna, když jsme dojídali snídani, stahoval nějaký bača koně z pastviny v horách, dojel s koňmi až k chatě, tam zastavil a šel si na kafe. No to byl zážitek dne hned po ránu a nejen pro Štěpánku. Vzala jsem malou na ruce a šli jsem se podívat blíž na koně. Pořád mě udivuje, že se Štěpánka žádných zvířat nebojí, ani tak velkých jako jsou koně. Možná to dělá to, že vyrůstá vedle velkého psa, nebo i to, že jí beru ke koním, kde jsem kdysi sama jezdila, nebo prostě miluje zvířátka, stejně jako já. Bača s koňmi odjel a nastal čas, abychom i my vyrazili. Štěpánku jsme moc samotnou nenechali ťapkat, cesta málokdy byla pěkná na to, aby mohla jít sama, navíc Kuba na to neměl moc trpělivost. Byl s námi na treku poprvé a i když jsem se ho snažila připravit na to, že chození s malou je fyzicky a často i psychicky náročné, bral asi moje slova na lehkou váhu. Nebo se prostě na některé věci nejde připravit. No byla to pro něj velká škola. Příště půjdeme společně po chatách a bude to pro všechny lepší. Před prudkým stoupáním jsem si vzala Štěpánku do nosítka a hurá do kopce. Byla jsem neskutečně ráda, že po strmém svahu s volnými kameny jdeme nahoru, a nemusíme to scházet. Občas jsem nohy zvedala tak vysoko, že jsem Štěpánku v nosítku ťukala do zadku. Samozřejmě hry s tygrem, který začínal být dost nechutný, jak jsme se do něj potili, nesměly chybět. Tygr se stal nedílnou součástí naší rodiny a všechny dobrodružství prožíval s námi a ne jen schovaný v batohu, ale na svém čestném místě na hůlce. Na vrchu kopce jsme potkali pár s prckem v krosně, kteří šli tímhle samým padákem dolů. Neměli ani hůlky, takže jsme jim to vůbec nezáviděli. Snad to sešli v pořádku. Kousek dál nás čekala krásná chata Roblekov dom. Byla to poctívá stylová dřevěná horská chata s terasou a krásným výhledem. O té chatě nám vyprávěl ten milý Slovinec, kterého jsme potkali předchozí den, ale chata byla příliš daleko, abychom na ni předchozí den došli. Tento den nás už neměl čekat žádný těžký terén a spíš scházení, měli jsme hromadu času, dala jsem si kafe a užívala jsem si krásné výhledy. Cesta vedla dál hlavně lesem, došli jsme k další chatě Koča na planini Preval, u které jsme si dali svačinu. Na chatě byla možnost si koupit jejich domácí produkty, sýry, mléko a další. Štěpánka se rozhodla seznámit s místními slepicemi a tak je naháněla a měla z toho velkou srandu. Chtěla se kamarádit i s krávami, co ležely kousek od chaty, ale k nim jsem ji nepustila moc blízko, zkoušeli jsme jim natrhat trávu, ale tu odmítly, taky jí kolem sebe měly dost, tak proč by měly jíst nějakou už natrhanou. Od chaty cesta vedla traverzem lesem. V jednom úseku jsme přelézali polom (jeden strom byl tak velký, že jsem se na něm sekla a bezradně jsem ve vzduchu kopala nohama). Na další chatě, Koči na Dobrči, kde jsme se rozhodli spát, nás uvítala milá paní, jen tak ze zvyku jsem se zkusili zeptat, jestli si můžeme postavit tarp, ale její odpověď  byla pro změnu zase záporná. Ve Slovinsku je to prostě zakázané pod vysokou pokutou a můžete si postavit stan jen na soukromém pozemku s povolením majitele pozemku. Ubytovali jsme se teda na chatě, uvařili jídlo a šli prozkoumávat okolí. Kouknout se pro změnu zase na kravičky, které se pásly kousek od chaty a taky najít nějaké pěkné kytky a kamínky. Kolem chaty se toulala další kočka, se kterou se Štěpánka chtěla kamarádit, ale byla dost plachá a nenechala se pohladit. 

Naše ranní rutina: Kuba snídaně, Denča balit, Štěpánka brblat, že musí vstávat. Trochu jsem doufali, že budou od chaty pěkné výhledy, protože předchozí den bylo všechno v oparu, ale ani ráno se na tom nic nezměnilo. Škoda. Do vesnice to bylo už jen nějakých 8km a z kopce, takže nebylo moc kam spěchat. Pomalu jsme vyrazili. Z Tržiče jsme plánovali pokračovat dál na Savinjské Alpy, ale na mě se podepsala únava, která se hromadila a dál už jsem prostě jít nemohla. Opravdu není dobrý nápad přijet z jednoho treku na těžko a za 4 dny jet na druhý. Dost mě to trápilo, protože tohle pohoří bude zcela jistě stejně krásné jako Karavanky, ale nedalo se nic dělat, moje tělo mi dalo stopku. Takže na zbytek času jsme si vymysleli objevování jezer a koupání, což udělalo největší radost Štěpánce. 

 Dobrá rada na závěr, pokud se rozhodnete jít nějaký přechod hor ve Slovinsku, neberte si stan. Chat je tu opravdu hodně a třeba s pojištěním od ČHS (tuším ČHS TRIO) dostanete kartičku, se kterou máte slevu na chaty ve Slovinsku, což pak vychází docela pěkně.