Přechod Šumavy 7. den

V 6 ráno budíček. Malí čertíci z vedlejšího stanu se začali probouzet a křičeli to vesele do světa. Asi by mi nevadilo vstávat dřív, ale v noci teploty dost klesly a venku byla ještě pořádná zima a z vyhřátého spacáku se mi prostě nechtělo. Rachot z vedlejšího stanu rázně utnul hlas z jiného stanu, který zakřičel: "Ticho tady bude." No jo, cizí autorita občas dělá divy. I přes veškerou snahu znovu usnout se mi to nepovedlo. Vykopala jsem se ze spacáku a šla si uvařit čaj a snídani. Potom jsem pomalu potichu sbalila všechny věci, co šly. Naší Šípkovou Růženku jen tak něco nevzbudí a protože Štěpánka měla noční nehodu a potřebovala jsem vyprat její pyžamo, počkala jsem, až vstane někdo z jiných stanů. Trochu jsem doufala v Barunku, protože té bych dala jasné instrukce: " Jdu vyprat pyžámko, pokud se Štěpánka vzbudí, vezmi jí za ruku a doveď jí k řece." Bohužel místo Barunky vstal jeden z postarších trampů, takže instrukce zněla trochu jinak: " Jdu vyprat k řece pyžámko, pokud se vzbudí Štěpánka, nesnažte se na ni mluvit a ani ji zadržet. Jen mapujte směr, kterým půjde a já si ji pak odchytím." Ona totiž Štěpánka nemá ráda cizí lidi, hlavně potom ty mužského pohlaví a jakákoliv jeho snaha s ní navázat kontakt, by celou situaci jen zhoršila. Naštěstí se mrně nevzbudilo a mě ranní sprint k řece a zpět perfektně probral. No co si budeme vykládat, ono jí nevzbudilo ani to, když jsem jí vzala tarp, pod kterým spala. Když se konečně vyspinkala do růžova a nasnídala se, vyrazily jsme vstříc novému dnu. 

Barunka s maminkou se rozhodly jít stejným směrem jako my a tak se Štěpánka těšila, že se večer zase uvidí se svou novou kamarádkou. Dneska nás měl čekat konečně den v kopcích a moc jsem se na to těšila. Prvních několik kilometrů vedlo mírně do kopce po asfaltu a pak se odbočilo na lesní cestičku a šlo se lesem. Tam jsem Štěpánku vypustila z nosítka a spokojeně jsme šly. Přeskakovaly jsme potůčky po kamenech "Pozor ve vodě jsou krokodýli" a baštily jsme borůvky. Cestička postupně začala být prudší a prudší a mně přišlo, že to Štěpánku baví víc a víc, lozila po velkých kamenech a tak spokojenou jsem jí neviděla snad za celý náš výlet. Asi kilometr před cílem, už byla dost hotová, tak zaslouženě šla do nosítka. Obě jsme se těšily, že si nahoře v Německé hospodě dáme něco dobrého na zub. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistily, že je zavřená. No nic, prošly jsme si okolí, které bylo krásné a tvořilo ho hned několik velkých kamenů, včetně jedné vyhlídky. Na lavičce vedle restaurace jsem uvařila těstoviny s tuňákem a potom jsme směle pokračovaly po hřebeni dál. Hřeben byl úžasný, svítilo sluníčko a já si to tam opravdu užívala. Jediné, co kazilo dokonalý okamžik bylo poměrně velké množství lidí. Naštěstí Štěpánka brzo usnula a já mohla nahodit tempo a hřeben rychle projít. Zastavila jsem se jen na Trojmezí (Česko, Německo, Rakousko) a pak jsem dál pelášila. U rozcestníku jsem se dala doleva po žluté turistické značce dolů k jezeru. 

Cesta dolů byla dost prudká, ale tvořená velkými kameny, které neklouzaly a pevně držely, takže se po nich šlo docela pěkně. Kousek od jezera se vzbudila Štěpánka a když viděla tu parádní cestičku po které jsme hopsaly dolů, drala se z nosítka ven. No je to prostě horská koza po mámě. Jezero se nám moc líbilo a dlouho jsme si u něj vyhrály. Cestička kolem něj byla vysypaná pískem, takže jsme si našly dva tenké klacíky a kreslily jsme do písku. Pak jsem nabrala vodu na večeři a šly jsme pomalu dolů k tábořišti. Po cestě jsme zase tlačily borůvky a když přišly na řadu kameny, Štěpánka skákala spokojeně z jednoho na druhý skoro kilometr. Poslední tábořiště se mi ze všech na kterých jsme spaly, asi nejméně líbilo. Bylo hodně ve stínu, rozdělené na dvě úrovně a uprostřed byl velký kámen. Uvařila jsem Štěpánce čínskou polévku a během toho, co večeřela, jsem postavila tarp. Po večeři přišla na nocoviště výprava asi 12 puberťáků a dvou dospělých. Pochodovali kolem našeho tarpu a přemýšleli, jak se na tábořišti všichni poskládají. Evidentně i tak malému dítěti, jako je Štěpánka došlo, že pokud si tu postaví stany, tak už na tábořišti nezbude místo pro nikoho jiného a hlavně ne pro její kamarádku Barunku a její maminku. Můj prcek, který se bojí cizích lidí, si tedy neohroženě stoupl na kámen uprostřed nocoviště a začal křičet:" Běžte pryč. Běžte pryč." Situace byla dost komická, ale snažila jsem se zachovat vážnou tvář a pokárat ji, že to se neříká a že tu zůstat můžou a že je jen poprosíme, ať vedle nás nechají místo pro jeden stan. Nakonec stejně odešli spát někde jinde, protože zhodnotili, že se tu všichni prostě nevlezou. Bylo půl 9 a chtěla jsem jít spát, ale prcek byl rozhodnutý, že bez kamarádky Barunky spát prostě nejde. Dělala jsem si už o holky trochu starost, kde se pro boha tak dlouho toulají. Nakonec došly chvilku před devátou, obě úplně hotové. Štěpánka si sedla na lavičku vedle své nové kamarádky a koukala na ní jako na svatý obrázek. Nakonec se mi Štěpánku povedlo dostat do spacáku o půl 10 a to se mrně ještě ujišťovalo, jestli opravdu šla spát už i Barča.