Přechod Šumavy 6. den

Ráno bylo ve znamení mrholení. Štěpánce se nechtělo vstávat a tak jsem si nachystala snídani a čaj, v klidu si posnídala, sbalila, co se dalo a čekala, až se mrně probudí. Pak v klidu posnídala ona a když už se to tvářilo, že by nemuselo začít zase víc pršet sbalila jsem mokrý tarp a vyrazily jsme. Celé dopoledne chvilkami poprchalo, ale nic hrozného, naopak to mělo skvělý účinek na Štěpánku, která statečně šlapala po asfaltu sama. Hrály jsme naše klasické hry a já přemýšlela, jak je možné, že jsem teď tak dlouho nevymyslela nic nového, co by mělo větší úspěch. V jedné chvíli se Štěpánka rozhodla, že bude pejsek a že chce aportovat klacek. Tohle je taky moje oblíbená hra, i když kolemjdoucí uvádí trochu do rozpaků. Prostě vezmeme nějaký klacík, ten Štěpánce házím, volám u toho "Aport" a ona za ním běhá a podává mi ho. Štěpánka ušla na své poměry velký kus a tak když začala, že by chtěla do nosítka, snažila jsem se jí hned vyhovět.

 Začal foukat vítr a ten odvál mraky a vysvitlo sluníčko. Na lavičce jsme si udělaly přestávku. Vytáhla jsem mokré věci a dala je sušit. Uvařila jsem nám čínskou polévku. Vlnkované nudličky měla Štěpánka poprvé a moc se jí líbily a k mé radosti i chutnaly. Do Nového Údolí jsme došly hodně brzo a zrovna tak akorát, protože zrovna byla možnost se projet po nejkratší železnici z Česka do Německa. Štěpánka se sotva probudila, takže rozespalá koukala, co se děje, ale buď jsme mohly jet teď hned, nebo vůbec. Bylo to super. V krčmě z vagonu jsem si daly pizzu a zmrzku, nechala jsem dobít telefon a užívaly jsme si krásného teplého počasí. Vůbec jsem neměla pocit, že ráno bylo pochmurno a mrholilo. Prošly jsem se kousek do Německa, nabraly vodu a vyrazily pomalu k nocovišti. Na nocovišti jsem se seznámily s maminkou a její 11 letou dcerou Barčou. Holky nám prozradily, že kousek od nocoviště teče potok a je v něm super tůňka na koupání. To bylo něco pro nás. Vyrazily jsem teda směrem k potoku. Barča se k nám přidala. Byla hrozně milá a fajn. Voda v řece byla ledová, ale potřeba se vykoupat byla dost silná, takže jsem až po hlavu zalezla do tůňky a spokojeně se čachtala. Štěpánce se zase líbil písek na kraji řeky, takže si po kolena ve vodě pochodovala v písku a byla spokojená. Až tak spokojená, že jsem jí z ledové vody nemohla dostat ven. Jako super zábavu Štěpánka po cestě zpět vymyslela, že s Barunkou budou přede mnou utíkat. Před spaním jsem si dala za úkol od někoho vyžebrat trochu soli, naše došla a bez ní vařit těstoviny, ale třeba i kuskus, není nic moc. Vytipovala jsem si tři "trampy" ve věku kolem 50 let, u kterých jsem si říkala, že je největší šance, že budou mít sůl. A opravdu, jeden jí měl. Když mi trochu přesypával do mojí solničky spiklenecky na mě mrkl a povídá:" Rozneslo se tady po nocovišti, že jste se byly někde koupat…." Úsměv na rtech mi ztuhl, několikrát jsem zamrkala a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Myslela jsem, že nás nikdo neviděl a že je to od nocoviště dost daleko. ".... Můžeš mi prozradit, kde jste byly, abychom se mohli jít taky trochu umýt?" Uf, takže nás nikdo opravdu neviděl. S úlevou jsem ho nasměrovala kudy se k tůňce dostane. Ten den s námi na nocovišti spal i tatínek s dvěma dětmi ve věku 6 a 7 let. Prckové po celém dni ve vlaku vyváděli jako urvaní z řetězu a slabší povahy neskrývaly své rozladění. Zalezla jsem se Štěpánkou do stanu, řekla jí pohádku o červené karkulce, dala si špunty do uší a spokojeně usnula.