Přechod Šumavy 5. den

Ráno jsme měly hned několik možností, jak dojít do Strážného. Nejkratší možnost by byla po modré turistické a pak dál po zelené. Jenže to se na mapách tvářilo jako asfaltové cesty a představa, že budu celý den šlapat po asfaltu, se mi nelíbila. Druhá varianta, byla jít po červené značce, která sice byla delší, ale za to působila tak, že aspoň kousek bude šance, že půjdeme mimo asfalt. Vzhledem k tomu, jak mě začaly bolet šlapky na nohou zvolila jsem raději lesní cestičku a udělala jsem dobře. Za celou cestu jsem potkala jen dvě dvojce a cesta byla opravdu nádherná. Nicméně asfaltu jsme se úplně nevyhnuly a v určité chvíli lesní i polní cesta skončily. Ve Strážném jsem na mapách našla obchod a tak jsem trochu přemýšlela, jak to nejlépe udělat. Červená značka by nás totiž dovedla krásně až k nocovišti, ale obchod byl pak ještě o kilometr dál, takže bych šla kilometr tam a zpět. Pak jsem vybrala jako nejlepší možnost přejít po cyklostezce z červené turistické značky na zelenou, která nás měla dovést přímo do centra. 

Asi kilometr před Strážným jsem potřebovala pauzu, shodila jsem batoh a čekala, až se vzbudí prcek. Štěpánku jsem chtěla motivovat, ať si do Strážného dojde sama, protože si tam může dát mimo jiné i zmrzlinku. Ta ale uviděla před sebou restauraci s dětským hřištěm a volba padla na tuhle restauraci. Jmenovala se Dvůr Lískový vrch a upřímně ji můžu doporučit. Obsluha byla moc milá, jídlo výborné a pro prcky mají dětské hřiště a vevnitř dětský koutek. Když jsem se měla pomalu k odchodu a Štěpánka ještě uklízela po sobě hračky, otočil se ke mně postarší pán se slovy: "Něco mi říká, že ta holčička patří k vám." Usmála jsem se a řekla jsem mu, že jeho šestý smysl má pravdu. Když jsem mu vysvětlila, že opravdu unesu i dítě i batoh a že jdeme už několikátý den a že prcek chodí každý den kolem 3 - 4km sám a zbytek se nese, prohodil něco o tom, že kdyby měl klobouk, tak ho smekne. Usmála jsem se na něj, ale víc jsem už nestihla říct, protože mě Štěpánka začala tahat za ruku a honem běžíme na zmrzku. Takže jsem pánovi zamávala a i s batohem na zádech se rozběhla za Štěpánkou z kopce. Pán ještě na mě volal, že něco takového v životě neviděl a že ho mrzí, že nemá kameru, protože tohle mu nikdo neuvěří. Z dálky jsem mu stihla už jen ještě jednou zamávat a byly jsme pryč. Ve Strážném Štěpánka dostala super úžasnou jahodovou zmrzlinu za 79,- ze které jsem neměla ani malinký kousek. Chvilku jsme lítaly po parku a hrály si na schovku. Rychlý nákup ve večerce a hurá na nocoviště. V půlce kopce Štěpánka už hlásila, že nemůže a já si odmítala sundat ten strašně těžký batoh, tak jsem jí teda nahodila na koně a tak jsem došly na nocoviště. Škoda, že nemám z toho fotku, věřím, že na nás musel být super pohled. Začala jsem stavět stan, ale kolíky se mi vůbec nedařilo zapíchnout do země. Podloží bylo tvrdé a kamenité. Viděla jsem, že i ostatní lidé, kteří zrovna stavěli stany, s kolíky taky bojují a tak nemělo moc cenu se snažit hledat jiné místo. Začala jsem být dost nervózní a protivná. Proč zrovna dneska, když má přijít v noci bouřka?!?! Štěpánka na situaci nepřidávala, protože kolem mě pořád poskakovala a její nekonečné otázky "A ploč?" , byly nad moje psychické síly. Asi jsem vypadala dost zoufalé, protože po chvilce za mnou přišel nějaký pán, jestli mi může pomoct. Souhlasila jsem, ale k mé hrůze vzal kamen a začal do kolíků tlouct. Jeden ohnutý, druhý ohnutý, třetí, čtvrtý… No jasně kamen si na to taky umím vzít, ale právě kvůli tomu, abych ty kolíky neohýbala jsem do nich kamenem nechtěla bušit a stejně je nějak výrazně víc nezatloukl. Nakonec jsem dotáhla 4 velké šutry a těmi jsem tarp ještě přichytila. No a děj se vůle boží. V noci jsem pořádně nespala, koukala jsem na radar, co se na nás žene. Nejdříve v 22h přišel déšť. Potom kolem 1 ráno přišla první bouřka a kolem 3 ráno druhá. Naštěstí jsou nocoviště dělaná pěkně v závětří a nebyl žádný silný vítr a tarp nám neodletěl.