Přechod Šumavy 4. den

Ráno nám všechno nějak trvalo a nemohly jsme se vyhrabat k odchodu. Udělaly jsme si ještě rychlou zastávku v obchodě, kde jsme vzaly nějaké čerstvé pečivo a dobroty na svačinku a pak jsme konečně vyrazily. Většinu cesty jsem se snažila jít trasu Stezky Českem, ale tady jsem jí musela na chvíli opustit. Stezka Českem vedla z Modravy po zelené na Březník a pak se po modré a žluté vracela zpět na červenou turistickou značku. S touhle zacházkou, by cesta mezi nocovišti vycházela na nějakých 20km a to pro nás bylo moc. Proto jsem šla pěkně po červené turistické značce a té jsem se držela až k rozcestníku "U Pramene Vltavy". První kilometry začaly mít stejný scénář. Štěpánka na mě vždycky spiklenecky z nosítka mrkla a prohodila: "Mohl by tygr něco ochutnávat?" A já teda trochu znuděně řekla, že mohl. A tak tygr začal ochutnávat bodláky, které ho popíchaly, kopřivy, které ho popálily, mravence, kteří ho poštípali a různé rostlinky, ideálně, když mu vůbec nechutnaly. Prostě chudák tygr. Následoval kilometr, kdy Štěpánka šla sama, sbíraly jsme borůvky, hrály na zlého vlka a naší oblíbenou hru na hladového dinosaura. Hra spočívá v tom, že říkám: "Já hladový dinosaurus bych si dal....", a Štěpánka mi nosí, to co zrovna řeknu. Občas hrajeme lehkou verzi, kdy říkám: "Dal bych si něco zeleného/červeného...", občas ale hrajeme pokročilou verzi, kdy chci donést konkrétní věci, jako například jitrocel, list pampelišky, jetel, bršlici, ... Pak už se mrně zase začalo nudit a začaly ji "strašně bolet nožičky" a musela zase do nosítka. Když jsem si na Černé hoře dělala přestávku a Štěpánka spokojeně spala v nosítku, dali se se mnou do řeči nějací cyklisté. Mimo klasickou sadu otázek, (odkud a kam jdu, kolik za den ujdu, jestli dítě občas chodí i samo, kolik ten batoh váží,...), které jsem dostávala každý den hned několikrát, jsem se od nich dozvěděla, že ten den už viděli jednu maminku, která vypadala, že s prckem jde přechod Šumavy, ale že teda měla vozík. Trochu jsem se zaradovala, že třeba potkám podobného blázna jako jsem já a že třeba bude mít Štěpánka nějakého kamaráda. Na rozcestí odkud vedla modrá turistická značka až k pramenu Vltavy se Štěpánka vzbudila a šlapala po svých. Koukly jsme teda na pramen Vltavy a slíbila jsem jí, že až někdy přes ní půjdeme, nebo pojedeme, tak jí určitě připomenu z jaké malé studánky vznikla velká řeka. Největší atrakcí pro mrně nebyl pramen, ale malá myška, která byla kousek vedle a kterou se zájmem pozorovala dobrou půl hodinu. Na lavičce jsem si daly svačinu a vyrazily jsme dál. 

Štěpánka, která nabrala síly z odpoledního šlofíku v nosítku a svačiny, z kopce běžela a táhla mě přitom za ruku za sebou. Když se cesta vyrovnala, začaly jsme hrát hru na hladového dinosaura a když si prcek uvědomil, že jde do kopce, našla jsem jako skvělou motivaci motýly. Všude jich bylo spoustu a Štěpánku bavilo za nimi běhat. Ani jsme nemrkly a mrně ušlo přes 2 kilometry v kuse, pak už trochu začala kňurkat, tak šla zase spokojeně do nosítka. Dost jsem bojovala s baterkou na mobilu. Naše milá powerbanka nefungovala a tak jsem mobil nabíjela, kde se dalo a měla jsem ho hlavně v režimu letadlo a jen sem tam jsem zkontrolovala, jestli mi někdo nevolal, nebo nepsal. Když jsem ho tentokrát zapnula, přišla mi zpráva, že se mi brácha hned několikrát snažil dovolat. Tak nějak jsem hned tušila, proč mi volal, přece jen normálně si nevoláme a pokud se mi snažil dovolat hned několikrát po sobě, znamená to, že chtěl něco důležitého. Se špatnou předtuchou jsem zastavila na místě s krásným výhledem a zavolala jsem mu zpět. "Mluv prosím rychle, mám jen 15% baterky." Začala jsem náš rozhovor. "Dobře… Dnes ráno, umřela babička z Jihlavy." Zpráva mě nepřekvapila, tušila jsem, že tohle je ten důvod, proč se mi snažil dovolat. Rychle jsem se ho teda zeptala, jestli se už ví, kdy bude pohřeb a dál moc nic nerozebírala a položila jsem telefon, protože jsem nevěděla, kdy a jak moc se mi ho podaří nabít. Zůstala jsem nehybně stát s výhledem do kraje. Přišlo to, co jsme všichni věděli, že jednou přijde. Byla jsem sama s prckem na Šumavě, mobil skoro vybitý, neměla jsem prostor na to prožívat nějaké velké emoce, neměla jsem náruč, která by mě obejmula a tak jsem chvíli jen stála a koukala na ten krásný výhled. Vyrazila jsem dál k dalšímu nocovišti a aspoň tiše v klidu v hlavě jsem si uzavírala jednu kapitolu života. Samozřejmě jsem věděla, že babička je dlouhé roky ležák a že už nikdy s ní nezažiju léto na chalupě, ale až teď to bylo opravdu definitivní. V hlavě mi jely vzpomínky na to, jak na chalupě zametala koberce hrubým smetákem a poslouchala u toho rádio, jak chutnaly její domácí knedlíky a kuřecí vývar, jak voněla chalupa. Všechno to byly moc hezké vzpomínky. 

Na Bučině jsem zahnula k hotelu Alpská vyhlídka. Jednak jsme měly dost času a taky jsem si tu chtěla nechat trochu dobít telefon. Okolí hotelu bylo moc hezké. Měli tu dvě umělá jezírka, sošku vodníka, vodní kolo a taky zbytky železné opony. Nikdy jsem jí neviděla a vlastně jsem ani nevěděla, že někde kousek zbyl. Ze zájmem jsem si jí prohlédla a přečetla informační tabuli. Štěpánka chtěla vysvětlit, co to je za plot a já se ji to snažila trochu vysvětlit, ale jak vysvětlit něco, čemu sama nerozumím, tak malému prckovi? Nikdy jsem netoužila po moci, takže celý komunistický režim je pro mě naprosto nepochopitelná záležitost. Všechny ty politické procesy, věznění, vraždy, nucené práce, mi ani jako dospělákovi nedávají smysl. Možná, že to je o tom, že hledám logické vysvětlení tam, kde rozum prostě nebyl. U hotelu byla houpačka, na které se Štěpánka chtěla pohoupat. Většinou se zhoupne jen párkrát a chce dolů, ale tady se jí to zalíbilo, smála se, div se nepočůrala a chtěla se houpat víc a víc. Smích je nakažlivý a ten dětský obzvlášť, takže jsme se smály spolu na plné kolo. Na nocoviště jsme odcházely s nabitým telefonem, což bylo další velké pozitivum dne. Byl pátek a nocoviště na Bučině bylo dost plné a k mému milému překvapení tu byla i ta maminka s miminkem o které mluvili ti cyklisté na Černé hoře. Měla s sebou kromě 8 měsíčního miminka i pejska. Hned jsme se daly do řeči a já byla ráda, že jsem našla někoho podobně smýšlejícího.