Přechod Šumavy 2. den

V noci přišel déšť, ale nic velkého, spadlo jen pár kapek. Ráno jsem teda tarp pověsila na dřevěné zábradlí, kterým bylo nocoviště obehnané a než uschnul, udělaly jsme si snídani. V batohu jsem měla zbytek pečiva, které bylo potřeba sníst a k tomu jsem vytáhla meruňkovou marmeládu, kterou jsme dostaly v Plzni k loupákům. Měli super akce: Kup dva loupáky a dostaneš marmeládu zdarma. Pomalu jsme vyrazily. 

Štěpánka hned za nocovištěm začala vyjednávat, že by chtěla k chození přikusovat nějakou dobrotu. Trochu mi v poslední době připomíná oslíka, který chodí jen, když má před sebou na provázku uvázanou mrkvičku. Vytáhla jsem teda dobroty a vyrazily jsme. Cesta po chvilce odbočila z asfaltu na malou vyšlapanou cestičku ve vysoké trávě. Štěpánce se tráva, která byla vyšší než ona moc nezamlouvala a tak jsem navrhla, aby šla první a že dám hůlku vedle ní z jedné i druhé strany a tím jí budu prorážet cestu. To se jí líbilo, hůlky jí připomínaly zábradlí a spokojeně se jich držela. Pro mě to byla docela posilovna, držet hůlky v jedné výšce ve vzduchu, ještě když se do nich prcek opíral. Nicméně ze zarostené cesty se postupně stala lesní cesta a pak se cesta napojila na asfalt. Tam klasicky přišel otrávený výraz a nuda, tak jsme zastavily a prcek šel do nosítka. Rychle pryč, snad bude zase nějaká zajímavá lesní cesta. To se nám opravdu po pár kilometrech splnilo a Štěpánka si zase ťapkala sama. Navíc na cestě bylo bláto, kaluže a po stranách rostly borůvky. Ušly jsme skoro dva kilometry, když se ze spokojené princezny začal stávat mrzout, kterého rozčilovala každá drobnost, to byl jasný signál, že je čas jít zase do nosítka. Trochu jsem brblala, že mám nějaký těžký batoh, ale naštěstí jsem s sebou měla malou rozumbradu, která mi vysvětlila, že to je tím, že v batohu mimo jiné nesu i její imaginární koťata a Ferdu mravence s broukem Pytlíkem, že mi je tam potají ráno dala. "Jasně, hned ten těžký batoh dává smysl," smála jsem se. Mrně v nosítku usnulo a já došla až do vesničky Prášily, kde byl malinký obchod a skvělá kavárna. V obchůdku jsem koupila pár drobností na cestu (k mému zklamaní neměli ovoce) a v kavárně jsem si dala kafe a luxusní dort. Na probuzení Šípkové Růženky v nosítku stačilo jen do ouška zašeptat kouzelnou formuli "Mají jahodovou zmrzlinku" a princezna se rázem probrala z hlubokého spánku i s celým svým imaginárním zvířectvem. Osazenstvo kavárny se klasicky rozdělilo na dva tábory. Jedna strana nechápavě kroutila hlavou a měla nevyžádané rady a poznámky a na druhou méně početnou, konkrétně ji tvořila jedna rodinka, která se na mě usmála, že mají doma stejné blázny jako jsem já. 

Cesta z vesnice k Prášilskému jezeru vedla kousek po asfaltu a pak se odpojila a vedla pěknou lesní cestou. Lidé v kavárně nás strašili, že cesta k jezeru vede po velkých kamenech, do kopce a není nic moc, ale pro nás to byla skvělá zpráva. Věděla jsem, že prcka bude taková cesta bavit a já taky budu radši někde šplhat po kamení, než jít po asfaltu. Realita byla dle mého názoru mnohem méně dramatická, než jakou nám jí popsali. Příjemná cesta s občas nějakým velkým pevným kamenem, to pro nás nebylo nic, co by nám dělalo problém, navíc cesta byla zase lemovaná borůvkami, takže jsme se co pár kroků jimi ládovaly. 

Od jezera to potom bylo už asi jen 5km na Poledník, kde byla rozhledna, bufet a další nouzové nocoviště. Trochu zábavné mi přišlo se večer bavit s lidmi, kteří výstup na Poledník brali jako něco extrémně vysilujícího. Nechci si hrát na hrdinu, ale asi jsme prostě zvyklí na trochu jiné kopce a mírné stoupání po asfaltu (i když několikakilometrové), nebyl pro nás žádný velký problém.