Přechod Šumavy 1.den 

Čas na rodičovské dovolené se nemilosrdně krátí a s ním se blíží i předzvěst konce velkých výprav, kdykoliv se mi zachce. Bucket list se zážitky pořád nějak nebere konce a sotva jednu položku odškrtnu, hned místo ní další dvě přibydou. Přechod Šumavy jsem měla naplánovaný už dlouho, ale pořád jsem ho nějak odkládala. Cesta vlakem přes celou republiku mě pořád hodně odrazovala. Nicméně jsem cítila, že je načase zase někde zmizet a počasí se tvářilo rozumně, tak jsem se rozhodla. Jedeme. Nejlepší variantou pro nás byl vlak, který jel ve 4 ráno z Valmezu. Sice brzké vstávání bude pruda, ale jede do Železné Rudy, odkud jsem měla v plánu vycházet, nejkratší možnou dobu (čti "jenom 7 a půl hodiny") a navíc tam budeme docela i brzo, takže ještě ten den dojdeme k prvnímu nocovišti. Na Šumavě je perfektně udělaná síť nouzových nocovišť, kde lidé můžou spát. Jinak je samozřejmě všude zákaz, protože se jedná o národní park. Moje trasa měla z velké části kopírovat trasu Stezky Českem (s tím malým rozdílem, že podle stezky tato etapa zabere cca 3 dny a nám zabrala 8) a vést od nocoviště k nocovišti. Denní dávku kilometrů jsem si stanovila na maximálních 17km za den. Některé dny jsem měla míň, některé víc, ale přes 17 jsem nechtěla jít, protože prcek toho zas tolik sám neujde a já jsem většinu času nesla batoh vzadu i vepředu.  

V noci jsem moc nespala, převalovala jsem a přemýšlela nad cestou. Na balení jsem si vytvořila skvělý Gear list, podle kterého se balím. Můžete si ho vytvořit po staru na papír, nebo do excelu, nebo si najít nějakou webovou stránku, kde se dá vytvořit. Já osobně používám lighterpack.com, a je to opravdu skvělý pomocník. Budíček mi zazvonil ve 3 ráno, oblékla jsem se, sbalila jsem posledních pár drobností a odnesla batoh do auta. Pak jsem šla převléct prcka a vzbudit Kubu, který nás měl vést na nádraží. K mému překvapení a upřímné radosti, nás nakonec dovezl až do Hranic, čímž nám ušetřil jeden přestup. Sláva, takže teď budeme přestupovat jen 3x. Vlak do Prahy byl poloprázdný, takže jsme si zabraly celé kupé samy pro sebe. Sedačky jsem roztáhla tak, že z nich vzniklo krásné lůžko a říkala jsem si, že se po cestě do Prahy ještě trochu dospím. Nedospala. Štěpánka na spaní měla jiný názor a tak jsme prostor využili k hrám. První na řadu přišel časopis Puntík a následně různé hry z Ateliéru v lese. Chvilku před Prahou jsem potřebovala na záchod a poprosila jsem teda Štěpánku, ať mě počká, že dostane důležitý úkol, pohlídat naše věci. Ve skutečnosti se mi jí jen nechtělo tahat s sebou. Štěpánka to vzala doslova a proměnila se v našeho pejska a štěkala na všechny lidi, kteří prošli kolem. Štěkání se jí zalíbilo natolik, že štěkala na všechny lidi i na Pražském nádraží (ano, bylo tam asi milion lidí a ona štěkala bez přestání), následně pak i na pana průvodčího ve vlaku do Plzně. Ve druhém vlaku jsme strávily jízdu staráním se o imaginárního koníka. Koníkovi jsme dávaly vodu, seno, oves. Štěpánka ho čistila a nakonec ho uložila na sedačku, aby se vyspal. Jak já mu záviděla. Plzeňské nádraží je opravdu krásné a v patře jsme našly pekárnu/kavárnu, kde jsem si dala kafe a Štěpánka zákusek. V knihkupectví Dobrovský jsme objevily časopis s nálepkami a ten Štěpánku zabavil ve třetím vlaku do Klatov. V posledním vlaku do Železné Rudy Štěpánka spokojeně usnula a prospala celou cestu. V Rudě jsme rychle našly bankomat, ať mám pro všechny případy dost hotovosti, Štěpánku jsem uplatila borůvkovou zmrzlinou a vyrazily jsme vstříc novému dobrodružství.

Ze začátku Štěpánka šlapala statečně sama, pak ale přišla s tím, že budeme hrát hru na zlého vlka a že mě bude chytat. Skvělá hra, při které máme i rychlé tempo a já u ní musím běhat s batohem. Nevýhoda je, že většinou skončí tím, že vlk přehlédne nějaký kámen, nebo kořen a upadne.  Ani tentokrát tomu nebylo jinak, no snad se jednou naučí zvedat nožičky. No nic, jak se píše v jedné naší oblíbené knížečce "Pofoukáme, zalepíme a  kolínko uzdravíme". Mrně se potřebovalo trochu potulit, tak šlo do nosítka. Nahodila jsem tempo a cesta začala utíkat. Přišla nosítková hra "co dáme sežrat tygrovi", kdy čím větší blbinu tygr sežere a máma u toho udělá větší grimasu, tím je to větší sranda. Tahle hra nás provází už snad rok a furt se jí nemůžu zbavit. Po pár kilometrech jsem potřebovala pauzu a sundat si na chvíli batoh z břicha i ze zad. Nudný asfalt, i když v krásném lese, se Štěpánce vůbec nelíbil a tak jsem vytáhla oblíbená kokina a šlo se. Po kilometru jsem byla ochotná prcka vzít zase zpět do nosítka a domluvily jsme se, že nudný úsek jí ponesu a pak k jezeru, kde bude pěkná cestička, dojde po svých. 

Pěšinka k jezeru Laka byla opravdu krásná, z části se šlo po dřevěné lávce, z části po lesní pěšince. A Štěpánka spokojeně pobíhala přede mnou. Na lavičkách jsem udělala písmenkovou polévku z DM a k mému překvapení mi jí prcek skoro celou snědl. No nic dám si něco jiného, hlavně že ona jí něco jiného než sladké. Od jezera k nouzovému tábořišti to bylo už jen asi 2 km. Když jsem došly, postavily jsme tarp, uvařily těstoviny s tuňákem (naše oblíbené jídlo na cesty) a šly spát.