Přechod Kysuckých a Oravských Beskyd - Část 2.:

Vše se pomalu stává rutinou, počasí je pořád krásné, ale děsivě teplé. Probudím se, začnu se pomalu chystat a balit. Vzbudí se batole, převleču ho a jdeme na snídani. Po snídani balíme tarp, Štěpánka je stále unešená kolíky, takže je po jednom dává do pytlíku, pak jí s pytlíkem naháním po louce. Nabrat a přefiltrovat vodu. Všude mají napsané, že voda je pitná po převaření a k dispozici na každé chatě je buď rychlovarná konvice nebo plotýnka. Já mám s sebou filtr na vodu, což je rychlejší, než čekat, až se voda převaří a vychladne. Všechno sbalené, voda doplněná, můžeme vyrazit. Přešly jsme přes louku a napojily se na modrou, která se táhne po hřebeni. Cesta je lemovaná borůvčím, takže není modrá jen značka, ale i keře podél cesty a taky Štěpánka a já. Borůvky jsou moc velké pokušení a co chvilka zastavuju, abych jich pár utrhla pro sebe nebo mrně. Štěpánka pořád moc nechce přes den jíst, dělá mi to dost starost, takže se do ní snažím dostat aspoň borůvky. Na cestu jsme si s sebou vzaly pár sušených jídel na otestování od značky Adventure menu a Summit to Eat. Zatím nám nejvíc chutnaly boloňské těstoviny od Adventure menu, které jsme měly hned první den. Makarony se sýrem od Summit to Eat a Kuře Korma s rýží basmati se taky daly sníst, ale s boloňskými těstovinami se rozhodně nemohly rovnat. Adventure menu má jídla určená přímo i pro děti, bohužel ty jsem nestihla před odjezdem sehnat, ale určitě je někdy chci vyzkoušet, protože je pro mě důležité, aby náš drobeček měl alespoň trochu výživné stravování i na horách. 

Cílem tohoto dne byla chata Miziowa Hostel a kopec Pilsko. Měla jsem dvě možnosti. Buď jít přímo na Pilsko a pak až k chatě, nebo dojít k chatě, nechat tam batoh a jen na lehko vyběhnout na kopec. Druhá varianta byla asi o kilometr delší, ale zamlouvala se mi víc. Došly jsme teda k chatě, která se ukázala jako spíš horský hotel než chata, ke kterému vedla lanovka, takže byla obsypána lidmi. Vedle chaty alá hotelu byl malý krásný potůček a za ním bufet. Mládě bylo z vody úplně unešené. Hned se tam šla koupat a ani jsem jí nestihla sundat boty, naštěstí byl pořád hrozný pařák, tak jsem věděla, že za chvilku uschnou. Potůček byl úplně ledový a po pár vteřinách měl člověk pocit, jakoby se mu do nohou zabodávaly malé jehličky. Daly jsme si něco k jídlu, chvilku si pohrály a vyrazily směr Pilsko. Cesta vedla po sjezdovce prudce nahoru, takže jsem byla ráda za to, že jsem si batoh nechala dole u bufetu a vyrazila jen s půllitrovou lahví vody, nosítkem a Štěpánkou. Jo jo, řeknu si, že jdu na lehko, ale i tak s sebou vleču 11 kg, což je často víc, než nosí lidi kteří chodí ultralight celé přechody hor. Asi si tak odrovnám kolena, ale zase budu mít třeba alespoň pěkný zadek. 

Na kopci byl nádherný výhled. Udělaly jsme pár fotek, poslaly pozdravy na všechny strany a vyrazily dolů. Zpětně mě dost mrzí, že z tohoto dne mám fotky jen z Pilska, nějak jsem neměla náladu vytahovat telefon a fotit, což je škoda, protože rozhodně bylo co fotit. Po cestě dolů jsme ještě udělaly zastávku u malé studánky ke které vedlo značení a šly jsme dolů. Večer jsem se chvilku bavila s nějakými Poláky, kteří se ptali, kam dál mám v plánu jít. Dozvěděla jsem se, že další den je v Polsku státní svátek a všechny obchody jsou zavřené. To mi dost nabouralo plány, měly jsem být na horách ještě dvě noci a zítra jsme měly spát jen v nějakém tábořišti, takže jsem spoléhala na to, že ve vesnici nakoupím jídlo na večeři a snídani. Nicméně mi poradili, že když půjdu po modré a dojdu k cestě, tam se dám doprava, tak pár metrů od hranice je na slovenské straně obchod, kde mají základní potraviny. Tak sláva snad to zítra přece jen nějak půjde.

Ráno po snídani na chatě a la hotelu, jsme se rychle sbalily a hurá dolů k obchodu. Kolem Pilska je národní park a les je tu opravdu nádherný, skoro až pohádkový. Cestou jsme potkávaly dost lidí kteří vyrazili ráno na kopec. Najednou mi dávalo smysl proč je pořád i v těchto ne úplně známých končinách tolik lidí. Prostě státní svátek a lidé si tu na horách udělali prodloužený víkend. Teplota byla zase o kus vyšší než předchozí dny a myslím si, že se psalo i o teplotních rekordech. Dokud jsme byly v lese a v horách, nebylo to tak hrozné, ale když jsme došly na asfalt, horko na nás udeřilo v plné síle. Navíc v poledne, takže v nejhorší možnou dobu. Došly jsme k obchodu, o kterém mluvili Poláci a mapy.cz ho označily jako supermarket. Ne, opravdu to nebyl supermarket a ne, opravdu se tu nedaly koupit základní potraviny. Teda pokud pro někoho není základní potravina pivo. Byl to obchod s lihovinami, kde kromě chlastu, sladkostí, brambůrků a nanuků neměli vůbec nic. No, co by člověk taky jiného čekal na státních hranicích Polska a Slovenska. Do háje. Štěpánka začala být dost umrčená, bylo jí horko a klobouček si rvala z hlavy. V tu chvíli mi horko úplně zavařilo mozek a nebyla jsem schopná racionálně uvažovat. Připadala jsem si hrozně zoufale. Do teď všechny nesnáze šly nějak vyřešit. Všechno více méně fungovalo dobře. Na sluníčku bylo nesnesitelně a kromě malého stínu kolem obchodu se nebylo kde schovat. Koupila jsem malé nanuk, ať se alespoň zchladí a přemýšlela co teď. Bez jídla jít dál nemůžeme. Do vesnice je to jen 9km, ale po asfaltu a to v tom horku nepřipadá v úvahu. Co teď? Chvilku jsem bezradně seděla a snažila se přemýšlet. Své zoufalství jsem zkusila vypsat do zprávy, což mi pak zpětně připadalo jako úplná hovadina. Byla jsem na Slovensko - Polských hranicích, psát do Česka, že jsem pěkně v háji nic dobrého nepřinese a maximálně tím jen přidám starosti dalším lidem. Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím někoho odchytit, nebo stopnout, ať nás hodí do vesnice. Tam si zajdeme do obchodu, někde přečkáme to nejhorší vedro a pak půjdeme na Chatu Slaná voda, kde přespíme a další den vyběhneme na Babí Horu a pojedeme domů. Jo to znělo jako rozumný nápad, ale já jsem byla dost nešťastná, protože takhle přijdeme o kus hřebenu, který jsme měly jít a o kterém jsem byla přesvědčená, že bude nádherný.  V dané situaci mě ale nic lepšího nenapadlo. Navíc to horko bylo ten den opravdu nesnesitelné. Naštěstí se mi podařilo poměrně rychle sehnat odvoz. Dojely jsme do vesnice, našly krámek s domácí výbornou zmrzlinou (paní vstává každý den v 5 ráno, aby namíchala nespočet různých druhů zmrzlin, které pak přes den prodává) a pak jsme se schovaly do stínu pod stromy. V 15h se otevřela místní pizzerie, kde jsme si daly něco málo k jídlu a pomalu vyrazily směr Slaná voda. Kousek od chaty je pramen, ze kterého teče voda, která je slaná tak, že se nedá pít. Teda aspoň já jsem ji nebyla schopna pozřít. Google o tomto prameni říká: "... Zastoupení minerálních látek rozpuštěných ve vodě činí více než 50 g v jednom litru, což je nejsilnější mineralizace ze všech minerálních pramenů nacházejících se na Slovensku. V minulosti se zdejší vody využívalo k léčbě nemocí kostí, kloubů, endokrinního systému, kožních nemocí aj..." Na chatě naštěstí měli místo, čehož jsem se trochu obávala, protože když jsem se tu chtěla ubytovat minulý rok, napsali mi, že jsou plní po celé prázdniny. Ve staré budově jsme dokonce spaly se Štěpánkou úplně samy. V bufetu hrála strašně nahlas hudba, najednou jsme si připadaly jako kdybychom byly někde na pouti a ne pod horami. Štěpánka dostala džus a já si dala jedno pivo. Bylo tu dost rušno, kromě klasických návštěvníků tu byl i nějaký tábor, který spal ve druhé - nové budově. Měli tam trampolínu, malý bagr, což pro Štěpánku, která s chladnějším počasím přestala být umrčená a naopak začala být veselá a živá, byl malý ráj. 

Budík mi ráno zazvonil o půl 6, rychle jsem se nachystala a pak jsem začala budit Štěpánku. Nebyla vůbec nadšená z tak brzkého vstávání, ale pokud jsme chtěly stihnout Babi horu a i cestu domů, nebylo na výběr. Na pokoji jsem nechala všechny věci, které jsme nepotřebovaly a vyrazily jsme jen s lehkým batohem. Na Babi horu a zpět to bylo cca 16km, takže jsme měly co dělat, protože nejpozději ve 12h jsem chtěla být zase zpět. Dal by se udělat i krásný okruh, ale ten by byl o několik kilometrů delší a na to nebyl čas. Třeba příště. Ono dostat se k nám domů z nejsevernější obce na Slovensku není jen tak. Když jsem zjištění, že jsme v nejsevernější obci Slovenska volala domů, Kuba se mě ptal, jestli se tomu tak zoufale směju, nebo brečím. Nebrečela jsem, ale trochu zoufalství v hlase jsem měla a zároveň mi situace připadala docela komická. "Jak ses dostala do nejsevernější obce na Slovensku proboha?" "No jak, po hřebeni hor přeci. Otázka spíš je, jak se dostanu domů?" Čekalo nás hned několik přestupů mezi autobusy a vlaky a x hodin na cestě. Ale vzdát se Babí hory nepřipadalo v úvahu, už mi na mém virtuálním Bucket listu strašila moc dlouho.

Po cestě nahoru mě překvapovalo, kolik jsme potkávali rozhleden, altánků a turistických přístřešků a studánek, vše velmi pěkně udržované. Cesta ze začátku pomalinku stoupala a vedla širokou cestou, pod námi tekl horský potok, přes který jsme nakonec i přecházely. Štěpánka hlásila, že v takovém potoku se určitě koupe medvěd. Po letošní zkušenosti mě to tvrzení trochu vylekalo, ale naštěstí to byla jen její fantazie a žádný medvěd nikde nebyl. Ale nedivím se, že si ho tam představovala, sama jsem byla dost obezřetná, protože jsem si nebyla jistá tím, jak to s nimi v téhle části Slovenska je a navíc bylo brzy ráno. Posledních pár kilometrů bylo už do pořádného kopce, po kamenech, ale nic extra náročného, velká část cesty byla upravená, jako kameny vyskládaný chodník. V 9:00 jsme vylezly na nejvyšší horu Beskyd. Tak sláva, konečně jsem na té opravdové královně Beskyd, a to jsem se tu chystala tolik roků. Cítila jsem se jako bych zdolala Everest a slavnostně jsem poslala zprávu. "Dnes v 9:00 byl zdolán vrchol Babi Hory, která je zároveň nejvyšší horou Beskyd." Udělaly jsme si pár fotek, daly svačinu a vyrazily zase dolů. Protože nás čekalo ještě balení a cesta domů a věděla jsem, že jak nám ujede autobus, který jsem si našla, tak se už dneska domů nedostaneme. Ještě, že jsem většinu věcí mohla nechat na pokoji a byly jsme na naše poměry docela rychlé. 

Na pokoji jsme se sbalily a vyrazily. Sluníčko už zase pořádně topilo pod kotlem a mě děsila představa 3km po asfaltu. Naštěstí se mi podařilo stopnout nějakého pána, který nás dokonce hodil o vesnici dál, takže jsem měla čas skočit i do obchodu a koupit nějaké dobroty na cestu domů. 

Fotodokumentace z tohoto treku je dost zoufalá, což jako vždy, když jsem líná fotit, mě zpětně dost mrzí a rozhodně by z toho nikdo neměl získat dojem, že tato část Beskyd nemá co nabídnout, protože opak je pravdou.