Přechod Kysuckých a Oravských Beskyd - Část 1.:

Trasa: Oščadnica - Velká Rača - Kykula - Rycierova hora - Rycerzowa Hostel - Soblówka -Glinka -  Krawców-Wierch-Hütte - Wielki Groń - Trzy Kopce - Miziowa Hostel - Pilsko -Miziowa Hostel -Státní hranice Polsko-Slovensko -Přejezd autem do Oravské Polhory - Chata Slaná voda - Babia Hora - Slaná voda

Na začátku srpna jsem zase chytla toulavé boty a tak jsme se Štěpánkou opět vyrazily na pár dní do hor. Tentokrát jsem vybrala přechod části Beskyd, která se táhne po Slovensko - Polské hranici. Naším cílem bylo dojít se stanem z Oščadnice na Babí horu, která je nejvyšší horou Beskyd.

Abychom nemusely vstávat zbytečně brzo, tak nás do Oščadnice zavezl autem tatínek, který musel do práce a nemohl jít s námi. Kolem 11h jsem tedy nahodila batoh, vzala Štěpánku za ruku a šly jsme... Asi 50m... Pak dítě zhodnotilo, že je to kopec a jsou tam kameny a chce do nosítka. Při nasazování batohu jsem trochu bojovala s váhou Štěpánky, batohu a gravitací. No nic, příště musím najít nějaké vyvýšené místo, kde si ho položím. Svůj batoh jsem radši nevážila, stačilo mi, že jsem věděla, že Štěpánka s nosítkem mají zhruba 11kg a batoh byl výrazně těžší. Při mých 49kg je reálně dost možné, že jsem nesla polovinu své váhy. Štěpánka chce vždycky první den hodně chodit sama, takže jsem batoh sundávala každou chvilku, protože mladě chtělo jít samo, a pak zase ne, a pak zase jo... Na prvním zahřívacím kopečku nás nějaký milý pán chtěl povzbudit a říkal mi, že tohle byl největší kopec a že teď už to bude jen po rovince. S úsměvem jsem mu řekla, že si myslím, že na tu Velkou Raču to ještě trochu do kopce přeci jen bude. ,,Jáááj, až na Velkou Raču? A máš to těžký?" Nevím, jestli myslel Štěpánku, batoh nebo život, ale usmála jsem se a řekla, že TO vypadá těžší, než to doopravdy je. 

Po chvilce chůze jsem zjistila, že část naší cesty vede po nějaké naučné stezce "Po stopách zbojníkov v pohraničí" a u každé naučné cedule stála dřevěná socha, která měla připomínat asi zbojníka v nadživotní velikosti. Tak tady si asi ten pán myslel, že jdu, pomyslela jsem si, když jsem míjela druhého "zbojníka". Cca po 8 km u horní stanice lanovky, hromady atrakcí pro děti a malé hospůdce, jsme udělaly větší pauzu. Štěpánka dostala slíbený džus a polévku a já si dala kafe. Po jídle začala objevovat okolí a když našla dřevěnou mašinku, měla o zábavu postaráno. Po hodině hraní byl čas pokračovat. Hnala jsem mladě k dalšímu pochodu, to však mělo na věc úplně jiný názor. Na začátku sjezdovky si Štěpánka začala hrát na lva, začala lozit po čtyřech a "řvát". Bavila tím všechny lidi, kteří procházeli okolo a já začínala být trochu nervózní, protože už bylo docela pozdě a ještě nás čekala minimálně hodina cesty, vaření večeře a stavění stanu. Když se mi konečně podařilo odchytit ,,lva'' a dát ho do nosítka, vyrazily jsme dál po sjezdovce nahoru. Nad sjezdovkou cesta zabočovala do lesa a po chvilce chůze začaly stromy řídnout a nahradilo je velké borůvčí. Všude bylo úplně modro, tak krásné velké borůvky jsem letos ještě nepotkala. Neodolala jsem pokušení a co pár kroků jsem se zastavovala a sbírala na střídačku borůvky do pusy mně a Štěpánce. 

Na Velké Rači nás přivítal krásný podvečer s výhledy do krajiny. Štěpánka hned chtěla na malou rozhlednu, která dle mého názoru byla úplně zbytečná a svým nehezkým vzhledem jen kazila celkový dojem z kopce. Ukázala jsem jí z ní alespoň Babi Horu a vyprávěla jí, že tam chceme za pár dnů dojít. Po chvilce kochání jsem zašly do chaty, která byla pár metrů pod vrcholem, zjistit, jak je to tu vlastně se stanováním, protože na internetu jsem žádné informace nenašla. Super, stany se staví přímo na kopci, takže ze stanu uvidíme západ slunce. Chata je celou noc otevřená, sprchy a záchody k dispozici a i telefon jsem si mohla dobít. Zatímco jsem vařila večeři, mládě objevovalo okolí a páslo se na borůvkách, které byly všude kolem. Po večeři jsme postavily stan, daly si sprchu a šly spát. Kolem nás stálo několik dalších stanů. Byl víkend a Velká Rača je asi u Poláků dost oblíbená. 

Tak tohle byla nejhorší noc tohohle treku. Nejdříve (asi do jedné do rána) si parta z vedlejších stanů udělala párty na kopci. Pili, křičeli a celkově dělali strašný bordel. Několikrát, když procházeli kolem našeho tarpu, jsem se bála, že na něj spadnou, nebo šlápnou. Když se konečně uklidnili a šli spát, přišla na řadu další banda, která šla na východ slunce. Pokřikovat po sobě mezi stany jim přišlo úplně v pohodě. Třešničkou na dortu byla skupinka žen ve středním věku, co se rozhodla, že si při východu slunce zacvičí jógu, na čemž by nebylo nic špatného, kdyby si k tomu nepouštěly na plné pecky hudbu… Takže dobré ráno a díky. Alespoň, že Štěpánka spala ve svém spacáku s ovečkou naprosto spokojeně. Budu muset zase chodit na hory se špunty do uší, abych se v klidu trochu vyspala. Je krásné ráno, tak alespoň něco pozitivního… Štěpánka není úplně ranní ptáče a ze spacáku se jí vůbec nechtělo, tak jsem ji nechala pořádně vyspat. Konec konců, taky nejsem úplně ranní ptáče, tak ji chápu. Když se konečně Růženka probudila k životu, začala jsem chystat snídani, kterou ochutnala, zatvářila se jako bych ji chtěla otrávit a vzala si pytlík s rozinkami. Když jsem se pomalu dala do balení věcí, přišel za mnou nějaký Polák, zeptal se jestli mluvím polsky nebo anglicky. Dál se ptal, jestli jdu s malou sama a kam mířím. Nabídku pomoci jsem odmítla, všechno jsem zvládala (i když to tak možná nevypadalo) a opravdu jsem moc nevěděla, s čím by mi mohl pomoct. Dost na tom, že mi se vším chtěla pomáhat Štěpánka. Se slovy:,, I am impressed" si šel sednout na lavičku kousek bokem, snad pro případ, kdybych si to rozmyslela. Na chatě jsem si dala rychlé kafe a vyrazily jsme po červené dál. Zrovna se tudy běžel nějaký závod a já se trochu bála, aby na kamenitém seběhu někdo nepřibral Štěpánku, která "musela" jít sama. Naštěstí ani ne po půl kilometru prcek zhodnotil, že nosítko je vlastně docela dobrý nápad. Po pár kilometrech od chaty jsme došly na louku s úžasným výhledem, který mi bral dech. Kochala jsem se já, Štěpánka i tygr (Štepánčin plyšový maňásek, který musel jít s námi a který měl své čestné místo na mojí hůlce). Než jsem si na tygra na hůlce zvykla, tak v mé hlavě běžely představy indiánů, kteří nabodávali na kůl hlavy svých nepřátel. Ufff, rychle zaměstnat hlavu něčím jiným. Je to jen plyšák a je na hůlce, aby se mohl kochat a hrát si se Štěpánkou. Snažila jsem si racionálně vysvětlit tygra nabodnutého na hůlce. Šly jsme dál, Štěpánka se v nosítku začala nudit a začala přemýšlet, jak si cestu zpříjemnit a už tu byl skvělý nápad. Začala se v nosítku schovávat a pak vždycky vyskočila s hlasitým "Baf". Tygr se samozřejmě vždycky hrozně lekl. Protože jsem chtěla hru udělat ještě zábavnější, tak když bylo Štěpánčino "Baf" opravdu povedené, tygr se leknul tak, že začal koktat. Jo jo, trochu jsem si s tím koktáním na sebe upletla bič. Malé se to líbilo a tak jsem s tygrem musela furt koktat. Na jednom malém paloučku si mě odchytil nějaký mladý Polák a poprosil mě, jestli by si mě nemohl vyfotit. Vysvětlil, že se mu hrozně líbí, jak jdu sama s malou a že by to chtěl ukázat svojí ženě. No, když myslíš, že bude tvoje manželka ráda za fotku cizí ženské s krosnou a batoletem, tak pro mě za mě. Konec konců tohle nebylo poprvé, co si mě někdo chtěl vyfotit pro svou ženu nebo dceru. No, myslím si, že úplně oblíbená mezi těmito ženami nebudu.

Po zhruba hodině chůze jsme si udělaly první pauzu. Začal být pořádný pařák a všechny předpovědi hlásily, že horko bude i na léto extrémní a každý den se bude stupňovat. Jedna horalka, pár sušenek, pořádně se napít vody a jde se. Štěpánka chtěla zase jít chvíli sama. Jako dobrý nápad mi to přišlo do chvíle, než jsme v lese došly k bahnu, a než jsem mrně stihla odchytit, už v něm byla. Nožičky se ji zabořily až po kotníky a když chtěla nohu zvednout, ztratila balanc a spadla na zadek. No, tak to je super. Drapla jsem Štěpánku a odtáhla ji kousek dál, abych zjistila škody. Kalhoty se vyperou (to je v pohodě v tom horku to uschne rychle), ale ty boty?!? Druhé samozřejmě nemám a bahno se dostalo i dovnitř. Došly jsme na louku, kde jsme si sedly, malou jsem vyzula a boty trochu očistila vlhčenými ubrousky. ,,No nic, půjdeš bosky, stejně jsi většinu času v nosítku a je horko, tak boty ani nepotřebuješ," zhodnotila jsem situaci. Štěpánce, která celé léto běhá po zahradě bosky, nepřišlo nic divného na tom jít bosky po louce. Pak šla bosky i v lese, to už tak příjemné nebylo, ale o nosítku nechtěla ani slyšet. Kolem 16h jsme došly na chatu Rycerzowa Hostel, která byla naším cílem. Štěpánka zrovna spala v nosítku, tak jsem se postavila do fronty, abych ji koupila slíbený džus a zjistila, jestli je tam něco k jídlu, co by si dala. Přes den odmítala kromě sušeného ovoce a jablka sníst cokoliv jiného a mně to dělalo starost. Jaké milé probuzení pro ní muselo být, když zjistila, že je na chatě, má džus a když ještě uviděla dětský koutek s obrovským medvědem, byla štěstím bez sebe. K večeru kolem chaty bača hnal stádo oveček do ohrady, což byl pro našeho milovníka všech zvířat zážitek dne. Před spaním, potom co jsme zvládly postavit stan, uvařit večeři a dát si sprchu, jsme ještě vyběhly na kopec, podívat se na ovečky a popřát jim dobrou noc.

Noc byla hodně větrná, ale hluk větru mi docela vyhovoval, protože přehlušil chrápání nějakého chlápka, co spal na lavičce kousek od našeho stanu. Než jsem zalezla večer do spacáku, koukala jsem dlouho na jasné nebe. Ten den padaly perseidy, snažila jsem se nějakou zahlédnout. Hm, co mi teď vlastně chybí, co bych si přála, když ji uvidím? Nakonec jsem opravdu jednu zahlédla, ale nic jsem si nepřála, jen jsem se usmála nad tím kouzelným okamžikem a štěstím, které mám. 

Ráno jsem začala balit batoh a kopat naše batole ze spacáku. Po předchozím dni jsem věděla, že kaši do ní nedostanu, tak jsem zkusila vybrat něco z toho, co mají na chatě na snídaně. No, něco... naše maličká si ujíždí na párcích, takže i když z toho nejsem moc nadšená, párky jsou na horách její pravidelná snídaně. Po snídani ještě jednou na kopeček pozdravit ovečky a jít sbalit věci. Štěpánka mi opět pomáhala sbalit stan, což celý proces dost prodloužilo, ale nakonec se to povedlo a my mohly vyrazit. Ten den jsme šly po žluté dolů do vesnice, sice byla neděle, ale i tak jsem doufala, že potkáme nějaký otevřený obchod a pro prcka koupím čerstvé ovoce. V horku nechtěla nic pořádně jíst a ovoce bylo dost spásné. Po cestě jsme potkávaly davy lidí, kteří šli nahoru na kopec. Ještě že je zítra pondělí a snad se to tu trochu vylidní. Po pár kilometrech jsme došly na asfaltovou cestu, sundala jsem Štěpánku z nosítka a nechala ji ťapkat samotnou.  Sbírala kytičky, schovávala se před lidmi, hrály jsme na chytání stínu. Prcek se tvářil naprosto šťastně a cesta ubíhala na naše poměry dost rychle. 

Když jsme došly do vesnice, zjistily jsme, že obchod je opravdu zavřený, ale přes kopec v další vesnici, přes kterou jsme měly jít, měl být jeden otevřený až do 13h. Nacpala jsem teda Štěpánku do nosítka, nahodila vražedné tempo a šlo se. Ve 12:50 jsem stála před zamčenými dveřmi obchůdku, na kterých stálo, že v neděli je otevřeno do 13:00. No co už, trochu zklamaně jsem došla k nedalekému altánku, kde jsem se rozhodla uvařit oběd. Z vesnice k další chatě, u které jsem chtěla spát, to už bylo jen pár kilometrů, ale do kopce a v pořádném pařáku, takže jsme nikam moc nespěchaly, ať alespoň nejdeme v tom největším vedru. Měly jsme velké štěstí, že cesta většinu času vedla lesem, kde jsme se před sluníčkem schovaly a vedro bylo snesitelnější. U chaty kromě našeho tarpu bylo ještě pár stanů, ale už to nebylo tak hrozné, jako předchozí dny. Od chaty byl krásný výhled na Malou Fatru. Mrně mělo spoustu energie, což o mně se říct nedalo, ale na to se mě nikdo neptal, takže po krátké pauze a polévce jsme začaly lítat po louce a hrát si na schovku a dělat různé blbinky. Při stavění tarpu mi Štěpánka brala kolíky a já musela běhat za ní a po jednom jí je brát. Naštěstí jsme měly dost času a tak vůbec nevadilo, že nám všechno trvá nekonečně dlouho.  Vlastně úplně všechno s prckem trvá nekonečně dlouho a asi nikdo, kdo takhle s prckem nikam nešel, si to nedokáže představit.