Přechod Jeseníků křížem krážem

Trasa: Šumperk - Rabštejn - Skřítek - Jelení Studánka - Petrovy kameny - Švýcárna - Vřesová Studánka - Kamenné okno - Keprník - Šerák - Ramzová - Přejezd busem do Jeseníku a dál pěšky na Zlatý chlum - Rejvíz - Vrbno pod Pradědem - Karlova Studánka - Bílá Opava - Chata Barborka - Velký kotel - Malá Morávka

Kuba měl v práci 14 dní dovolené a tak jsme začali přemýšlet, kam bychom mohli společně vyrazit. Zvažovali jsme Nízké Tatry, ale předpověď počasí tam nebyla nic extra. Nakonec padla volba na Jeseníky, mám to tam moc ráda, ale celý hřeben jsem ještě nikdy nešla.

Auto jsme nechali v Šumperku u autokempu a vyrazili jsme směr Rabštejn, kam jsem se moc těšila, protože tohle místo je velmi známé mezi lezci. Štěpánka ze začátku šla kus sama a tak jsme se dost táhli. Tam byla zajímavá kytka, tam zase kámen, jinde list. Zkoušeli jsme vymýšlet různé hry, kterými bychom mrně aspoň trochu popohnali a motivovali k rychlejší chůzi. Nakonec, asi po dvou kilometrech, dostala na výběr ke komu půjde do nosítka a protože celé Slovinsko chtěla jít s tátou nebylo velké překvapení, že chtěla jít zase za ním. Kolem 13h jsme zastavili, abychom si dali oběd. Kuba vařil a já s malou objevovala les, ukazovala jsem prckovi hřiby a protože se jí moc líbily, slíbila jsem, že doma půjdeme do lesa nějaké nasbírat. Po obědě si Kuba začal chystat nosítko, ale malá zaprotestovala, že chce jít s mámou. Nebudu vám lhát udělalo mi to radost, to jsem ale ještě nevěděla, že Štěpánku budu nosit po zbytek pobytu v Jeseníkách, protože k tátovi prostě nebude chtít jít, maximálně na chvilku za krk na koníka. 

Na Rabštejnu na nás dýchala lezecká atmosféra, všude visely lezecké věci. Chata byla velmi útulná a hned u ní byla velká louka, boulder a ohrádka s prasetem. Už chápu, proč se tu tolika mým známým, lezcům, tak moc líbí. Ubytovali jsme se a vyrazili jsme se podívat na nedalekou zříceninu hradu. Šli jsme kolem několika leteckých sektorů a mně se zastesklo po lezení, snad třeba jednou se k tomu zase vrátíme a třeba s námi bude lozit i Štěpánka. Lezecké prostředí, atmosféra a celá komunita je něco tak specifického, co nezažijete nikde jinde a kdo to nikdy nezažil, tomu jen těžko uvěří.

Druhý den počasí nebylo nic extra, vycházeli jsme a venku mrholilo, chvilku jsme nechali Štěpánku šlapat samotnou, ale když se rozpršelo víc, šla do nosítka. Nahodila jsem přes sebe pršipončo, kde jsme nůžkami udělali díru na Štěpánčinu hlavu. Nepršelo nějak extra vydatně, ale snažila jsem se, ať nemáme mokré nosítko, protože to by mohlo dlouho schnout. Cesta vedla krásným lesem, kterému převalující se mlha dodávala tajemný nádech a mně šly oči kolem z množství hřibů, které byly všude. Na Skřítku nás přivítala cedule: "Otevřeno denně. Dnes v úterý zavřeno." Naštěstí déšť už skoro přestal, tak jsme si udělali rychlou fotku u sochy skřítka a šli jsme dál. Déšť po chvilce definitivně ustal a začala taková mlha, že výhledy jsme si mohli tak maximálně představovat. Na hřebeni dost foukalo a tak jsme byli rádi, že jsme se mohli schovat do přístřešku u Jelení studánky a tam v klidu, v závětří uvařili oběd. Tento úsek jsem šla poprvé, takže jsem byla trochu zklamaná z toho, že kromě mlhy nic nevidím, nedalo se nic dělat, tak snad příště.  Kousek od Petrových kamenů se mlha začala trhat a sluníčko začalo vykukovat. U Ovčárny už bylo jasno. Původně jsme měli spát na chatě Barborka, ale protože bylo málo hodin a konečně bylo pěkně, rozhodli jsme se pokračovat až na Švýcárnu, kde jsme spali, stejně jako na Rabštejně, sami. Hned vedle chaty Švýcárna je malý rybníček a v něm byly dvě rybky, musela jsem Štěpánku dost hlídat, aby se ze samé radosti nešla za rybkami rovnou koupat. Chodila okolo rybníčku a nakukovala na ně a byla z toho velká zábava, dokud jsem jí nezačala nahánět dovnitř, protože foukal studený vítr a začala být zima.  Večer na chatu přišli na pivko dva myslivci, byli to starší pánové a bylo zajímavé poslouchat vyprávění o zvířatech, která žijí v Jeseníkách. Třeba o tom, jaké trápení jim tam dělá rys, který se naučil chodit na Červenohorské sedlo lovit ptáky, které zachytávají do sítí kvůli kroužkování. Starší z těch dvou navíc dřív asi dost lozil po horách a dělal chatára na různých horských chatách, takže ten by mohl vyprávět zajímavé příběhy celé dny a noci. Tahle náhodná setkání večer na horských chatách miluju, člověk se takhle potká se spoustou zajímavých lidí. 

Třetí den byla ráno dost zima, ale svítilo sluníčko, tak jsme doufali, že se za chvíli trochu oteplí a vyrazili jsme hned po snídani. Čekala nás ten den pořádná nálož kilometrů, takže jsme nechtěli nic nechat náhodě. S mrnětem to může jít jako po másle a kilometry můžou mizet pod nohama jako nic, ale z toho může mít Štěpánka svůj den a bude chtít jít sama, hrát si a můžeme se někde pořádně zasekat. Dívali jsme se na předpověď počasí a vypadalo to, že pěkné počasí vydrží až do soboty a začali jsme se bavit o tom, jak by výlet šel ještě trochu prodloužit, protože se nám domů vůbec nechtělo. Zatím jsme měli vymyšlené, že dojdeme do Ramzové a dál uvidíme. Došli jsme na Červenohorské sedlo, kde jsme objevili dětské hřiště. Rozhodli jsme se tedy pro krátkou pauzu, kdy si Štěpánka bude moct pohrát na hřišti a my si dáme kafe. Bohužel tam šíleně foukalo a díky tomu tam byla hrozná zima. Malou jsme nechali chvilku blbnout a pak jsme se vydali dál. Štěpánka chtěla jít sama a hrát svou aktuálně nejoblíbenější hru na Vlka a prasátka. Hraje se to tak, že Štěpánka se i se mnou někde schová, jako že jsme prasátka a Kuba jako vlk za námi dojde a řekne: "Prasátka, prasátka jste doma? Pustíte mě dovnitř?" Štěpánka odpoví, že ne a Kuba se mocně nadechne foukne a domeček sfoukne. Následně se Štěpánka i se mnou utíká schovat o kousek dál. Hra je to super, ale když jí hrajete pořád dokola několik dní v kuse, tak vám z ní trochu začne hrabat. 

Původně jsme chtěli udělat zastávku na oběd u Vřesové studánky, ale moc se nám to tam nelíbilo a navíc mládě spokojeně spalo v nosítku, tak jsme pokračovali dál ke Kamennému oknu. Na rozcestí Sedlo pod Vřesovkou jsme uvařili oběd a dál Štěpánka šla sama. Spokojeně šplhala po kamení do kopce a z nelehkého terénu si udělala hřiště. Na Keprníku zase hrozně foukalo, tak jsme zkusili jen udělat rychlou fotku a honem pryč. Na Šerák jsme došli chvilku před zavíračkou, mimo sezónu a přes týden mají otevřeno jenom do 16h. Když jsme tento výlet planovali, chtěli jsem tu přespat, ale na mail nám odepsali, že ubytovávají pouze od čtvrtku a my to chtěli spát ve středu. Zvláštní bylo, že když jsme na chatu došli, zjistili jsme, že tu pár lidí spát bude. No co už. Vyprosili jsme si pro prcka vývar a nechali jsme ji hrát v dětském koutku, dokud kolem nás nezačali zvedat židle na stole. Cesta dolů do Ramzové je hodně kamenitá, takže jsem se snažila jít pomalu a hlavně opatrně, naštěstí není nijak extra dlouhá, cca 5km. Ubytování jsme měli zamluvené v Ramzové v penzionu U Štefana, kde jsme už kdysi spali a kde se nám to moc líbilo.

Ráno trochu zmatek a chaos s chystáním a balením, protože jsme vstávali o trochu dřív než předchozí dny. Kuba vstal jako první a šel vařit snídani, já jsem mezitím sbalila všechny věci a snažila se co nejšetrněji vzbudit našeho malého ospalce. Rychlá snídaně, čaj a hurá na autobus do Jeseníku, kde jsme v Kauflandu dokoupili nějaké zásoby a vyrazili směr Zlatý Chlum. Štěpánka statečně do kopce šlapala sama a sbírala žaludy, kterých bylo všude plno. Byly opravdu krásné a i já si jich pár vzala domů, abych z nich udělala nějakou podzimní výzdobu. (To bylo dost naivní, vzhledem k tomu, jak vůbec nic nestíhám.) Po cestě nahoru se jde kolem několika studánek a to se zase ve Štěpánce probudil malý vodník a z každé se potřebovala napít. Ze Zlatého Chlumu jsme pokračovali na Rejvíz, kde byl šílený vítr a měla jsem co dělat, abych v něm zvládla jít rovně. Štěpánka spokojeně spala v nosítku, což jsem moc nechápala, ale aspoň že tak, protože snažit se jí v tom větru zabavit, by nebylo nic moc. Rejvíz je známý díky stylovým domkům, které se táhnou podél cesty a jsou opravdu krásné, ale hlavně Velkým mechovým Jezírkem, kde jsme byli kdysi ještě před Štěpánkou a znovu nás to tam netáhlo. V lese u potoku jsme si dali oběd. Se Štěpánkou jsem pouštěla po vodě lodičky z listí a ukazovala jí, jak se házejí žabky. Cesta vedla ještě kousek po lesní cestě, ale pak se napojila na asfalt a až do Vrbna vedla po asfaltu. Bylo to úmorných 17km asfaltu, sice krásným lesem, podél Černé Opavy, ale po asfaltu. Taková malá zajímavost o řece Černá Opava: "...Pověst vypráví, že v řece se odráží černá barva vlasů krásné Pavly, která žila v tomto kraji za dávných časů na hradě svého otce. Pavla byla odvážná, silná a krásná. Odmítala však všechny nápadníky. Cizinci, kteří ji chtěli unést, zapálili hrad jejího otce. Pavla uprchla, ale brzy ji dohonili a obklíčili. Dívka tedy skočila do řeky. Černé Pavliny vlasy plavaly v proudu a všechna voda od nich ztmavěla, zčernala..." Ve skutečnosti tmavá barva vody je způsobena organickými látkami, které vznikají při rozkladu rašeliníků na rejvízském vrchovišti. Ten den jsme měli nejvíc kilometrů za celý přechod Jeseníků, nějakých 28km. Po rovince a asfaltu jsme fičeli rychlostí blesku, ale nohy trpěly víc než kdekoliv v horách. Večer jsme se ubytovali v penzionu a pizzerii Pomodoro, kde měli perfektní dětské hřiště. Máma s tátou měli pizzu, dítě hřiště, takže spokojenost na všech stranách.

Další den jsme se vydali po modré směr Karlova studánka, která byla vzdálený asi 11km. Cesta vedla jednoduchým terénem lesem, kdy jsme si oba s Kubou libovali, jak se nám pěkně jde (po včerejší asfaltové náloži, lesní pěšinka byla balzám pro nohy). V Karlově Studánce jsme si dali kafe, mládě vypustili na hřišti, kde si hrála asi hodinu a potom byl čas jít dál. Zastavovali jsem u každé fontánky a dlouho mrně přemlouvali, že vodičku si ještě užije dost. Cesta Bílou Opavou je opravdu krásná a dost jsme se tam kochali. Byl všední den, takže žádné velké zástupy lidí nás tu nečekaly, což mi přišlo úplně skvělé. Na Barborku jsme došli poměrně brzo a hodinky nám zase ukazovali přes 22km (původně jsem byla rozhodnutá, že víc jak 20km denně se Štěpánkou chodit nebudeme a v podstatě po druhém dnu jsem limit přesunula na 30km a toho se zatím držím). Chata Barborka mě naprosto vyděsila, je to hnusná komunistická budova, kde se za posledních 20 let nezměnilo snad vůbec nic. Číšník o slušném chování k hostům neslyšel ani omylem a celková atmosféra, co tu panovala mě děsila. Vážně chci jít s dítětem spát do TOHODLE?!? Mé zděšení bylo tak viditelné, že mi Kuba nabídl, ať počkám venku než vyřeší formality a podívá se na pokoj. Začala jsem přemýšlet o tom, že bychom přeci jenom mohli dneska dojít až do Karlova a začala jsem hledat nějaký spoj, jak se odtud dostat k autu. Nic už ale nejelo a tak jsem si aspoň řekla, že noc tu přežijeme, ale na jídlo půjdeme jinde, tady tomu prostě nevěřím. Ovčárna, kde by měl být i dětský koutek, byla z technických důvodů zavřená, takže jsme šli o kousíček vedle do Chaty Sabinka. Tam panovala oproti Barborce opačná, příjemná atmosféra. Dali jsme si večeři, pivo na kuráž a šli zpět na chatu "U Lakomé Báby", jak jsme chatu přejmenovali podle recenze, kterou jsme našli na internetu. Oproti děsivému vzhledu při vstupu do chaty, pokoje byly čisté a tak jsem se trochu uklidnila. Opravdu mě potěšilo, že na pokojích nejsou nějaké hnusné staré koberce, jak to často bývá zvykem a i sprcha vypadala čistě (a to jsem na to fakt dost háklivá). Fajn jednu noc tady přežijeme, jde jenom o to tu přespat, snídani si uděláme svoji a pohoda. Dokonce nám zapnuli i topení, takže jsme měli na pokoji teplo. 

Poslední den jsme měli za úkol jen sejít dolů do Malé Morávky, odtud jet autobusem do Šumperku, kde jsme měli auto a hurá domů. Trochu jsme si pohrávali s myšlenkou, jak výlet ještě trochu protáhnout, ale počasí se už mělo kazit a navíc už nás nic moc nenapadalo. Na cestu dolů do Karlova jsme zvolili modrou přes Velký kotel. Do Šumperku jsme dojeli s jedním přestupem. Já se Štěpánkou jsme zapadly do herničky, což pro prcka byla skvělá odměna za to, jak celý přechod zvládla a Kuba utíkal pro auto. Tohle pro mě byla zatím naše nejlepší společná dovolená.