Přechod pohoří Anaga na ostrově Tenerife

Čím jsem starší tím hůř snáším zimu. Teda bylo období, když jsem byla mladší a nesnášela jsem ji. Pak bylo období, kdy mi nevadila a začala jsem si užívat krásy zasněžené krajiny. No a teď, když sníh se u nás ukáže spíš jen tak, aby se neřeklo a jinak je spíš bahno a nevlídno, tak zase začínám mít s tímto ročním obdobím problém. A to, jak se rychle stmívá, no škoda mluvit. Celou zimu jsem teda vymýšlela, jak si toto období zpříjemnit. Štěpánka dost razantně bojkotovala oblékání, takže jakékoliv snahy ji dostat po dobrém ven stály nadlidské síly. No a pak jsem si jednou řekla a dost. Rozhodla jsem se zmizet za teplem a to na dobu neurčitou. Kvůli pár závazkům, co jsem doma měla, jsem musela počkat do konce února a pak hurá na vysněné Tenerife. Pokud si pod názvem tohoto ostrova představíte jen válení se na pláži, dost mu křivdíte. Je to úžasné místo na chození po horách a pro lezce ideální místo na lození, když u nás mrzne. Moje představa byla jednoduchá, půjdu GR131, hotovo. Jenže člověk míní.... Informace, že skoro půlka trasy je zavřená, kvůli ničivým požárům, které byly minulý rok, se ke mně dostala až po koupi letenek. Nevadí, však my si tam už nějaký program najdeme. A taky že našly. Můj pobyt na tomhle malebném ostrově by se dal rozdělit na dvě části, na jižní a na severní. Anebo se to dá povědět i jinak. Na tu část u moře a na tu v horách. Anebo na tu spíš v poušti a na tu spíš s krásnou vegetací. Anebo se to dá říct ještě jinak. Zkrátka jak kdo chce, ale nikdy stejně.

Na letiště do Vídně nás vezl můj táta. Je opravdu úžasný. Naprosto bez problémů, kvůli nám vstával kolem 4 hodiny ráno a vezl nás takový kus cesty. Byla jsem hodně zvědavá, jak Štěpánka zvládne svůj první let. Z Vídně se letí cca 5 hodin, takže pro ni napoprvé docela zátěžová zkouška. Udělala jsem velké přípravy. Nakoupila jsem její oblíbená kokina, která jsem měla nachystaná na vzlétnutí a přistání, kdy je důležité polykat, aby nezalehly uši. Koupila jsem časopis s nálepkami, protože to je vděčná zábava, která vydrží dlouho a ještě jsem sehnala tři ultra malé lehoučké knížečky, ať si případně můžeme číst. Zcela bez nadsázky můžu říct, že Štěpánka zvládla let jako zkušená cestovatelka. Při přistání, které bylo trochu hrbolaté a pilotovi se podařilo až na třetí pokus, Štěpánka spokojeně usnula (asi si vzpomněla, jak jsme jí v kočárku uspávali ježděním po trávě na zahradě). Na letišti jsme se potkaly s naším strážným andělem Katkou. Je to moje vzdálená sestřenka ze Slovenska, která se na Tenerife i s rodinou odstěhovala, a kterou jsem neviděla asi 20 roků a předtím možná dvakrát. Katka nás zavezla na ubytování a pomohla mi s nákupem, protože mrně už odmítalo kamkoliv jet. Se Štěpánkou jsme si pak daly večeři a šly spát, byly jsme přeci jen utahané jako koťata po celodenním cestování. 

Prvních několik dní jsme využily k aklimatizaci na ostrově. Zajely jsme se podívat do vyhlášené Zoo Loro Parque, kde Štěpánka byla naprosto unesená z kosatek a delfínů. Seznámila jsem mrně s mořem a písečnými plážemi. Pláže jsou vlastně obrovské pískoviště a voda k tomu je ideální kombinace pro našeho malého dobrodruha, kterému se z nich nikdy nechtělo odcházet. Udělaly jsem nějaké jednodenní výlety. Jeden do Las Vegas (jo vážně je na Tenerife vesnička Las Vegas), ze kterého se dal udělat pěkný 8km okruh. Další na Montaña Roja, červený kopec, který se tyčí nad černou pláží La Tejita, u které jsem bydlely. Všechno bylo krásné, ale nebylo to pro mě úplně ideální trávení dovolené a tak jsem se moc těšila, až vyrazíme na sever do hor. Do krásného národního parku Anaga, který tvoří severovýchodní cíp ostrova Tenerife. 

Náš přechod Anagy začal v horské vesničce Lomo de la Cruz. Odtud vede značená turistická trasa PR-TF 5. Cesta vedla asi kilometr po asfaltu a pak začal pořádný stoupák. Cesta se klikatila mezi kaktusy a stoupala. Ale právě prudké stoupaní zapříčinilo, že když jsem se zastavila, abych se vydýchala a otočila jsem se, měla jsem krásný výhled na zelené hory a moře. Štěpánka klasicky bojkotovala asfalt, nudné cesty, to není nic pro ni, ale tahle klikatící se pěšinka, plná velkých kamenů se jí moc líbila. Statečně se snažila ťapkat nahoru do kopce, samozřejmě s mojí velkou pomocí, protože terén opravdu nebyl pro její malé nožičky jednoduchý. Po půl hodině boje s cestou kapitulovala a zahlásila, že chce do nosítka. Když byla v nosítku, chtěla dát kapuci, která je na nosítku přidělaná a to bylo pro mě jasné znamení, že mám do minuty spící dítě. Funěla jsem do prudkého kopce a koukala k horizontu. Ještě kousek a pak ještě jeden kousek. Nohy a záda si první den vždycky na těžký batoh zvykají a já měla pocit, že potím krev. Bylo poledne, svítilo sluníčko a nebylo se před ním moc kde schovat. No není to ideální čas na to zahájit výstup do kopce, ale bohužel, i když jsme z El Medana vyjížděly ráno a než jsem se dostaly na začátek trasy, tak to dost trvalo. Konečně jsem došla na hřeben, přešla jsem na druhou stranu kopce a našla stín. Opatrně jsem zastavila, opřela batoh o kámen, prcek ještě spal a nechtěla jsem jí zbytečně budit. Trochu si odpočinout ve stínu, napít se, hodit do sebe nějaké hrozinky jako rychlé cukry a jdeme dál. Prošly jsem kolem zříceniny Cueva, kde kousíček od ní byl na půl rozpadlý dům, normálně bych řekla, taky zřícenina, ale na šňůře vysela zářivě růžová utěrka z mikrovláken a byly tu i další náznaky toho, že tu někdo bydlí. Kdo pro boha v těchto místech bydlí? Raději jsem to neprozkoumávala a vydala se dál. Cesta pomalu začala klesat a vedla nás do lesa. Úžasný vřesový les jako z pohádky, krásná  široká cesta a Štěpánka? Ta pořád spala... A tady by se jí tak krásně šlo. Cesta nás dovedla až ke hřbitovu, kde se dala dobrat voda, kdyby bylo potřeba. Zastavily jsem tedy u něj a ve stínu hřbitovní stěny jsme uvařily oběd. Snad jsme tím moc nepohoršily správce, který kolem nás několikrát prošel a koukal na nás trochu nechápavě. Zastavil u nás i mladý pár z Norska, byli hrozně zvědaví. Výjev matky s dítětem, jak si vedle hřbitova vaří oběd asi pro ně nebyl úplně běžný. Zahrnuli mě klasickými otázkami. Odkud jsem. Odkud jsem vyšla. Kam jdu. Jestli jdu sama s malou. Kolik váží ten obrovský batoh. Zaujalo je i to, že jsem během povídání uvařila vodu a zalila Advanture menu. Takže ještě se doptali na to, co to mám a pak jen pokývali uznale hlavou, popřáli dobrou chuť a šťastnou cestu. Byli moc milí a já jsem byla vděčná za každou možnost trénovat angličtinu, jejíž úpadek u mě je dost smutný. Ne že bych ji někdy měla extra dobrou, ale byla bych raději, kdyby se posouvala její úroveň spíš víš než níž. Po obědě jsme pokračovaly dál. Opět jsme se ponořily do lesa. Štěpánce se moc líbil. Bohužel krásnou cestičku prospala a my teď dost prudce klesaly. Boty jí samy o sobě klouzaly a navíc se sama naschvál klouzala a já měla hrůzu z toho, aby mi náhodou nevyklouzly její ruce z mých a ona se pořádně nenatloukla. Ale vysvětlete jí to, když je to taková zábava. Došly jsme do vesničky Lomo de las Bodegas, odkud jsme zase pěkně musely nastoupat všechny výškové metry, které jsme předtím slezly. Do naší cílové vesničky Chamorga to už ale nebylo daleko. Pomalu jsem se začala dívat po místě, kde bychom postavily stan. Les mi přišel jako ideální místo, protože nás chránil před větrem, který tu na ostrově byl skoro pořád a jen se střídala silná a velmi silná intenzita.  Kousíček před vesnicí jsem našla ideální rovný plácek, byl hned pod turistickým chodníkem, tak jsem doufala, že když stan postavíme večer před setměním a brzy ráno zmizíme, nebude žádný problém. Na Tenerife se totiž ve volné přírodě stanovat nesmí. Pro případ, že chcete spát ve stanu jsou tu udělaná oficiální tábořiště, kde stan lze postavit, jen si předem rezervujete místo a je to zadarmo. K naší smůle, žádné zmíněné tábořiště není v Anage. Došly jsme až do vesnice, abychom se podívaly, jak to tam vypadá s restaurací a doplnit vodu. Po cestě jsme ještě potkaly velkou nádrž s vodou a rybkami, to se Štěpánce moc líbilo a zastavily jsme se u ní po cestě do vesnice a i pak když jsme šly zpět do lesa. Postavila jsem stan a mrně mi pomáhalo. Podávala mi kolíky a pak i kameny, kterými jsem se snažila stan pořádně zavětrovat. Uvařila jsem večeři a zalezly jsme do spacáků. Teda Štěpánka zalezla do toho mého. Pustila jsem jí pohádky na dobrou noc a během chvilky spokojeně usnula. Spící jsem jí přemístila do její ovečky, ale nad raném se už zase cpala ke mně, takže její spacák skončil pod hlavou jako polštář. Místo, abychom spaly každá na své nafukovací karimatce, spaly jsme šikmo přes obě. No první noci ve stanu po dlouhé době jsou vždycky divoké.

Ráno jsem vstala brzo, chtěla jsem co nejdříve sbalit stan, ale Štěpánka měla ještě půlnoc. Sbalila jsem teda aspoň to, co šlo, vzala věci na vaření a šla chystat snídani. Doufala jsem, že než se kuskus udělá, mrně se začne probouzet. Marně. Byla úplně tuhá a odmítala si připustit fakt, že by už měla vstávat. Sedla jsem si za ní do stanu, jedla snídani a snažila se jí jemným hlazením pomalu probudit. Marně. Dosnídala jsem, vyčistila jsem si zuby a pak jsem konečně uslyšela nějaký pohyb ze stanu. Sláva mládě se budí. Pak už šlo všechno jako po drátkách. Snídaně, obléct, vyčistit zuby, sbalit stan a vyrazit. V tu chvíli jsem se zarazila. Kde mám hodinky? Večer jsem si je sundala a dala vedle sebe, ale teď najednou nikde nebyly. Hledala jsem, ale nikde nic. Řekla jsem si, že jsem je možná při balení omylem k něčemu přibalila a najdu je večer. No pravda je taková, že jsem je už nenašla. Je to pro mě taková malá Tenerifská záhada. Tím, že máme tarp, tak jsem uvažovala nad tím, jestli se třeba nelíbily nějaké ještěrce (je jich tam opravdu hodně), ta by se pro ně dostala, ale copak ještěrky potřebují vědět, kolik je hodin? Možná jsem je automaticky vzala, když jsem šla vařit snídani, někde je položila a ony zapadly tak, že už jsem je nenašla.  Rozhodně si je z toho rána vůbec nepamatuju. Vyrazily jsme zpět k vesnici, koukly znovu na ryby a šly dál. Dneska bylo v plánu jít k majáku Faro de Anaga, který je v nejsevernějším výběžku ostrova, udělat si takový malý okruh a pak dále pokračovat do vesnice Benijo. V Chamorge jsme ještě přefiltrovaly vodu a vyrazily jsme. Cesta vedla mírně do kopce a za chvilku jsme měly krásné výhledy do údolí, na protější kopce a na moře. Vítr sice pofukoval, ale sluníčko svítilo, co mu síly stačily, takže bylo dost teplo. Chvilkami jsem se snažila najít signál, abych se mohla ozvat domů. Snažila jsem se psát na skupinový chat na whatsappu aspoň jednou denně, aby o nás doma všichni věděli a nikdo si nedělal zbytečné starosti. Včera jsem se ale neozvala, protože odpoledne jsem byla bez signálu a prostě to nešlo. Čím jsme se víc blížili k moři a majáku, tím víc foukal vítr. Štěpánce se to samozřejmě vůbec nelíbilo a tak jsme si z toho udělaly hru, abychom to zvládly co možná nejlépe. Vítr byl zlý vlk a naším úkolem bylo před ním buď utéct, nebo se někde schovat. Byl to geniální nápad, jen Štěpánka pak i při sebemenším vánku začala křičet:" Zlý vlk je tady, honem." Když ťapkala po svých schovávala se mi mezi nohy a když byla v nosítku, tak v něm poskakovala, div mi zuby nevyrazila. Kousek od majáku jsem našly pěkné závětří a trochu stínku, sluníčko už opravdu pořádně pálilo. Nalila jsem vodu Štěpánce do hrníčku, ale ta k ní jen čuchla a vrátila ji zpět. Co se děje? Vždyť určitě musí mít žízeň. Napila jsem se a hned jsem pochopila. S vodou bylo něco špatně. Chutnala jako by v ní bylo přimíchaného trochu benzínu, nebo něčeho takového. Dost mě to zarazilo. Vodu jsem brala z kohoutku, který byl na mapách označený za pitný. Ještě jsem jí pro jistotu filtrovala. Přemýšlela jsem jestli byla špatná voda, nebo jestli se do filtru dostalo něco špatného? No nic tuhle vodu dítě pít nemohlo. Já se trochu napila, abych uhasila největší žízeň a začala jsem řešit, co teď. Zpět do vesnice to nebylo daleko, jen asi 4km, ale do prudkého kopce a po sluníčku. Kousek níž jsem viděla nějaký dům, takže jsem si řekla, že tam vyprosím vodu. Pomalu jsme sešly níž a když se naše cesta napojovala na cestu, která vedla směrem od pláže potkaly jsme skupinku tří kluků. Vysvětlila jsem jim, že mám sice hromadu vody, ale že není pitná a jestli nemají trochu vody navíc. Kluci byly skvělí a dali mi víc jak litr svojí vody, s tím, jestli mi to bude stačit, že jí mají dost. Věděla jsem, že další vodu můžu koupit ve vesnici a že mi to na tenhle úsek bude stačit. Štěpánka se pořádně napila a hned byla o kus spokojenější a já klidnější. Jo a kdo by čekal, že tu špatnou vodu jsem v ten okamžik vylila, abych se s ní zbytečně netáhla je naivní. Úplně jsem na ní zapomněla a táhla jsem teda dva litry do kopce jen proto, abych je nahoře vylila. Pomalu jsem se vydala směr vesnice. Na sluníčku byl pořádný pařák a já přemýšlela o tom, že když člověk toho zlého vlka (vítr) potřebuje, tak někde chrápe a neukáže se. Stínu tu taky moc nebylo. Tak jsem prostě nahodila autopilota a šla, ať to nepříjemné máme rychle za sebou. Štěpánka spokojeně usnula v nosítku. Když jsem dohnala tři své zachránce, koukali na mě s obdivem, jaké mám tempo. "No to víte, těžký batoh, těžké dítě a nahoře na kopci mám vidinu zmrzliny a stínu." Všichni jsme se tomu zasmáli a šli jsme dál. Najednou se zatáhlo, jako by někdo vyslyšel moje prosby o trochu stínu. Začalo pomalu kapat. Pak víc a ještě víc a najednou tu byl déšť. Žádná bouřka z horka, žádný prudký nepříjemný vítr. Jen zahradní déšť. Jako by si někdo řekl, tak tahle holka si zaslouží trochu zchladit. Vůbec mi nevadil, byl skvělý, osvěžující a teploty zůstaly vysoko, takže mi nebyla ani zima. V místním baru se už krčilo několik dalších zmoklých turistů. Štěpánka se vzbudila právě včas, takže jsme si daly kafe a zákusek pro mámu, zmrzlinku a džus pro mrně. Seděly jsme a spokojeně si užívaly okamžiku. Déšť po hodině ustal. S kluky jsem se dala ještě trochu do řeči, snažila jsem se zjistit, jestli nemají nějaké informace o počasí, ale taky byli bez signálu, takže věděli tolik co já. Nabídli mi, že pokud bych se bála dalšího deště můžou mě někde hodit autem, ale to jsem nechtěla. Věřila jsem v to, že počasí už bude v pohodě a navíc mě čekalo jen nějakých 7km a žádné velké převýšení. Nakoupily jsem zásobu vody a vyrazily jsme. Opět, tentokrát už naposledy, kolem rybiček a dál lesem. Trasa by šla zvolit i podél pobřeží, abych se nemusela vracet, ale nebyla jsem si jistá, jestli se po ní může nebo ne. V mapách k ní byla poznámka "closed", a na facebookové skupině lidé psali, že když hodně prší, je zavřená, kvůli možným sesuvům půdy. Když jsem se na ní dívala doma, při psaní článku, už tam poznámka "closed" nebyla, takže kdo ví. Ale vlastně mi vůbec nevadilo, že jsme se kousek vrátily, protože jsme díky tomu mohly jít zase tím krásným lesem. Les jsem si tu opravdu užívala, byl krásně zelený a úplně jiný než u nás. Do vesnice Benijo nás vedla úzká cesta, která dost prudce klesala, pohádkový les bohužel po nějaké době zůstal za námi. Přišlo mi paradoxní, že lesy jsou na kopci a v nížinách tu není žádná pořádná zeleň. U nás jsme zvyklí, že s nadmořskou výškou lesy spíše ubývají. Dávala jsem si velký pozor na nohy a Štěpánku učila nový povel "přitulit se". Už je dost velká a občas přes ní z kopce nevidím. Když ale o mě pěkně opře hlavičku, tak je to mnohem lepší. Takže naše scházení z kopce dolů od té doby vypadalo asi takhle: "Štěpánko přitulit." "Mami už?" "Ano, už se můžeš odtulit."  "Štěpi zase přitulit." "Mami nevidíš?" "Ne, nevidím, přitul se prosím zase." "A teď vidíš?" "Ano, vidím." A tak furt dokola.  Mám hrozně ráda, když se mi povede situaci vymyslet tak, aby z ní vznikla hra, je to pak pro obě mnohem příjemnější. Někdy to jde snadno, jindy je to pořádná fuška a občas to prostě nejde a musíme obě zatnout zuby. Dost nešťastně jsem se rozhlížela po okolí, rovný plácek na postavení stanu jsem nikde neviděla a natož chtít, aby byl aspoň trochu chráněný před větrem. No nic došly jsem do vesnice, zašly do místní restaurace a paní se zeptaly, jestli neví o nějakém ubytování ve vesnici. A hle věděla, někde zavolala a pak nás poslala k baru, který vypadal, že slouží hlavně pro místní. Tam na nás čekala postarší paní, která neuměla ani slovo anglicky. Moje španělština zahrnuje několik slovíček, které jsem se pomocí Duolinga naučila před odjezdem, takže domluva byla hlavně rukama a nohama, ale všechno jsme zvládly. Zavedla nás do svého ubytování, kde jsme měly všechno, co jsem potřebovaly. Udělaly jsme si večeři a brzo zalezly do postele. 

Ráno jsem opět vstala výrazně dřív než mrně. Sbalila jsem věci a šla uvařit čaj a snídani. Kolem 8h jsme se vykopaly a vydaly se na další cestu. Podle map měla turistická cesta vést podél moře, ale když jsme začaly scházet po schodech k moři, začala jsem mít velké pochyby o tom, že je to dobrý nápad. Chodníček jsem nikde neviděla a vlny byly obrovské a pořádně rachotily. Tak velké jsem snad v životě neviděla. Malou jsem nechala na odpočívadle, ať chvilku na mě počká a šla jsem prozkoumat situaci. Měla tam zrovna nějakou práci s kamínky, tak to nebyl problém a já jsem se šla podívat ještě kousek níž. Chodníček jsem stále neviděla a vlny mi naháněly hrůzu. Dobře, tak tudy prostě nepůjdeme, tohle se mi nelíbí. Vrátila jsem se zpět a vysvětlila Štěpánce situaci. Kolem moře to nevypadá bezpečně, půjdeme po cestě do další vesnice, tam se napojíme na značku a v obchodě koupíme něco dobrého na zub. Vyrazily jsme. Cesta nebyla nijak frekventovaná a tak se nám šlo dobře. V malém obchůdku ve vedlejší vesnici si Štěpánka vybrala zmrzlinu a já dokoupila vodu. Jak jen je svět malý, před námi ve frontě stála paní, něco přes padesát roků, z Česka. Sedly jsem si a začaly vykládat, co kde jsme prošly a neprošly, dávat si vzájemně tipy na místa a věci. Byla hrozně fajn a protože se tu jen tak potulovala a večer se vracela na stejné místo, rozhodla se, že půjde kousek s námi. Byla to příjemná změna mít na chvíli společnost i někoho jiného než našeho mrňouse. Došla s námi až do vesnice Taganana, kde se oddělila. Zvažovala jsem nějaký oběd, ale Štěpánka zrovna spokojeně spala. V místním krámku jsme objevila poklad, čerstvé ovoce. Nakoupila jsem hrozny, které vypadaly úžasně. To bude mít Štěpánka pěkné překvapení, až se vzbudí, radovala jsem se v duchu. Cesta teď byla úzká, písčitá a vedla nad mořem. Výhledy tu byly krásné, ale to nejkrásnější nás teprve čekalo. Sestoupily jsme skoro až na úroveň moře a tam jsme našly potůček. Kvákalo tu hned několik žab a Štěpánka z toho byla nadšená, konečně potůček. Musela jsem jí hodně hlídat, aby do něj nevlezla. Podél potůčku jsme šly krásným údolím. Mrně si hrálo na horolezce a statečně šplhalo na velké kameny. Až mě chvílemi překvapovalo, jak krásně dává ruce a dívá se, kde dát nohy, tak aby jí neklouzaly. Údolí bylo krásně zelené a já tu mohla oči nechat. Sem tam nějaký mostek, schody, ale nic těžkého, spíš to jen dotvářelo malebnou atmosféru místa. Pro Štěpánku ideální hřiště. Do vesnice Afur jsme došly kolem 17h. Dost jsme se zdržely hned na začátku s tou Češkou a teď nastala chvíle, kdy jsem musela rozhodnout, jak to udělat se spaním. Po cestě sem jsem místo na spaní nikde neviděla, terén tu byl dost členitý a kromě úzké cestičky byl buď prudce do kopce, nebo z kopce. Ve vesnici se spát nedalo, takže varianta byla jít dál, hledat a doufat a nebo sednout na poslední autobus a sjet dolů do města a tam přes booking něco zarezervovat. Moc času na rozmýšlení jsem neměla, protože jsem zjistila, že poslední bus jede za 5 minut. Kdybych byla sama, šla bych dál a prostě hledala, ono se dřív nebo později něco najde, ale s prckem jsem si to netroufla. S ní mám vždy tendenci udělat bezpečnější řešení, protože ve mně dost převládá obava o to, aby byla v pořádku. Takže jsem zvolila cestu dolů do města. Ve vesnici jsem se seznámila s bandou lidí, co se náhodně dala dohromady a vyrazila na kopec a která jela taky dolů do La Laguny. Všichni byli super, odbyli jsme si klasické otázky, které vystávají v hlavě asi všem, co mě někde potkají s malou a pak jsem se s nimi docela nasmála, když vykládali své zážitky z cest.  V autobuse směr La Laguna jsem začala hledat ubytování. Hostely tu neubytovávají děti a tím, že jsem to rezervovala na poslední chvíli, tak výběr nebyl velký, ale nakonec se mi povedlo něco sehnat a to bylo hlavní. Na ubytování jsme dojely dost pozdě, už za tmy. Obdivovala jsem Štěpánku, že dnešní dlouhý a náročný den zvládla naprosto s přehledem. Je to fakt úžasné dítě. Daly jsem si večeři, sprchu a šly spát. Teda Štěpánka šla spát a já začala plánovat, jak se další den vrátit zpět na trasu. Kdybych se chtěla vrátit zpět do vesnice Afur, tak nám autobus jel hrozně blbě a byly bychom tam až odpoledne a tím pádem bychom nestihly dojít tam, kde jsme měly. Schůdnější varianta byla dojet do vesnice Taborno, přes kterou bychom i tak šly a která je vzdálené od Afur cca 3km a odtud jít už po trase. Blbé bylo, že jel pouze jeden autobus a to 6:20. Moc se mi nechtělo vstávat tak brzo, ale jiná varianta mě nenapadla. Nastavila jsem teda budík na pro mě děsivou hodinu 5:00 a šla jsem spát. 

Ráno vše šlo až překvapivě hladce. Vstala jsem, začala chystat snídani, mezitím se vzbudila Štěpánka. Něco málo jsme do sebe nacpaly a vyrazily na autobusovou zastávku. Do vesnice Taborno jsme dorazily někdy kolem 8 hodiny. Kolem nás proběhlo několik skupinek běžců a já jim tiše záviděla. Jak jen to je krásné si jen tak na lehko běhat po horách? Jen tak s běžeckou vestou? Zatoužila jsem po tom se vrátit zpět k běhání, ne jen tak pár kilometrů kolem komína, jak běhám teď, ale právě po dlouhých výbězích po horách a v duchu jsem si slíbila, že doma začnu víc makat. Ve vesnici jsme narazily na otevřenou restauraci a vábení ranní kávy se nedalo odolat. Den předtím jsem na internetu na tuhle restauraci četla velkou chválu, tak jsem zvědavě nakukovala dovnitř. Opravdu takovou restauraci by člověk čekal dole ve městě, ale ne tady v horách. Jako první mi přistál pohled na vitrínu s různými dortíky. Každá jsme si jeden vybraly. Já nějaký čokoládovo-oříškový, Štěpánce se líbil z listového těsta s jablíčky. Oba byly naprosto úchvatné. Pan majitel byl neskutečně milý a vstřícný, taková rána bych si klidně nechala líbit. Po jídle jsme vyrazily. Kochala jsem se nádhernými výhledy na divoké hory a zažívala opravdový pocit štěstí. Cestička se dneska opět klikatila vřesovým lese. Pomalu začalo mrholit a postupně to přešlo v lehký déšť. Nic zásadního, zase nebyl žádný vítr ani velké teplotní rozdíly. Prostě jen jako bychom šly a někdo nad námi držel konvici s vodou. Do hodiny déšť přestal. Ve vesničce Chinamada jsme zastavily v dalším místním baru, který už nebyl tak luxusní, ale na uschnutí věcí to stačilo. Štěpánka dostala zmrzlinu, chvilku jsme poseděly, aby nám uschly věci a vyrazily se podívat na výhledy okolo Morro Aguaide. Výhledy tam byly krásné, to ano, ale hlavně to bylo snadno dostupné turistické místo a proto tak oblíbené. My měly ten den za sebou mnohem víc dech beroucí podívanou.  Je jen škoda, že některé věci se vyfotit nedají (nebo já to neumím). Cestička tu byla pěkná a Štěpánka si spokojeně ťapkala sama. Zbývalo nám posledních 6km dolů do města, tím měl být náš přechod ukončen. Pomalu jsme začaly sestupovat do vesnice Punto del Hidalgo. Cesta byla nekonečná, úzká, klikatá. Převažoval červený písek a občas se vystřídal s malými volnými kamínky. Nic vysloveně náročného, ale záživného a rychlého taky ne. Pomalu jsem sestupovala do vesnice, takže zase zpět až k moři. Po cestě nás dvakrát chytil déšť, jednou to bylo jen slabé mrholení, ale podruhé byl vydatnější. Naštěstí jsme byly kousek od jeskyně (skalního převisu), kde jsme se mohly schovat. Štěpánce se v jeskyni moc líbilo, seděla na písku, a říkala, že je myška v díře. Pomalu jsme sešly do města, kde jsem si jako první cíl dala ulovit nějaký oběd. Konečně se mi poštěstilo a sehnala jsem přesně takovou restauraci, po jaké jsem tady celou dobu toužila. Objednaly jsme si polévku - zeleninový krém a nějaké maso jako druhé. Než nám to přinesli, dostali jsme čerstvou křupavou bagetu a máslo. Tohle se mi vždycky na jižanských státech líbilo, že dávají ke každému jídlu čerstvé pečivo. 

Další den, než jsme opustily Anagu, jsme ještě rychle vyjely autobusem podívat se do Cruz del Carmen, kde jsou vyhlášené mlžné lesy. Pro nás to už ale byl jen další les, který se nijak moc nelišil od toho, co jsme už prošly. Jen tu byly navíc udělané dřevěné lávky a hromada turistů. 

Původní plán byl toulat se po Evropě, klidně měsíc, nekupovala jsem si záměrně zpáteční letenku. Přemýšlela jsem nad několika možnostmi, kam se dál vydat. Ale poslední dva dny treku jsem začala cítit, že na mě něco leze a bylo mi jasné, že pokud budu nemocná já, Štěpánka to ode mě taky chytí. Zvolila jsem tedy raději cestu domů, protože co s nemocným prcek na dovolené. Ukázalo se to jako nejlepší možný krok, protože Štěpánka opravdu lehla den po příjezdu domů. Navíc se do Česka jaro dostavilo o měsíc dřív a když jsme přiletěly, zrovna všechno začalo krásně kvést. Mám obrovskou radost, že se mi konečně podařilo nasušit jarní bylinky o čemž jsem mluvila už několik roků a vždycky než jsem se k tomu dostala, tak odkvetly. Tenerife je opravdu krásné místo a můžu ho doporučit, trochu problém je se po ostrově snažit cestovat autobusem. Kolikrát jsme i 20km jely 2 hodiny a to je fakt otrava. Takže asi ideální varianta, jak v klidu procestovat celý ostrov je si půjčit auto a dělat jednodenní výlety. Jako největší bonus celého toho výletu beru znovu seznámení s Katkou, která je úžasná, padly jsem si do noty a rozhodly se udržet kontakt a v létě, kdy bude s rodinou na Slovensku se zase vidět.