Podzim v Nízkých Tatrách

Trasa: Donovaly - Hiadelské sedlo - Útulna Ďurková - Chopok - Chata generála Milana Rastislava Štefánika - Čertovica

Začal měsíc říjen, světla přes den už výrazně ubývalo a teploty pomalu začaly klesat. Štěpánku jsem už definitivně odstavila od mlíčka a nějak na mě padla špatná nálada. Na trudomyslnost znám jen dva léky, buď písničku z divadelní hry Járy Cimrmana Dobytí severního pólu, nebo nějaký trek v horách. Protože můj zpěv je opravdu hrozný, rozhodla jsem se pro druhou, méně drastickou variantu. Sledovala jsem počasí a když jsem konečně uviděla několikadenní okno v počasí, kdy hlásili pěkně, sbalila jsem sebe, mládě a utíkaly jsme na vlak. Spoje od nás na Donovaly jsou opravdu tragické, takže jsme jely třemi vlaky, jedním autobusem a cesta trvala víc jak 4 hodiny. V Donovalech jsem ještě rychle zaběhla koupit pár věcí na vaření, které jsem zapomněla doma. No jo, to je tak, když se mi večer nechtělo balit jídlo a balila jsem ho narychlo ráno. Tentokrát jsem si batoh zvážila, protože jsem chtěla vědět kolik teda vlastně tahám. Váha ukázala 14kg, což není moc, ale když přidám Štěpánčiných 11kg i s nosítkem, tak už to je docela slušná váha na to, že já jsem takové malé krpaté nic. Pomalu jsme vyrazily po červené směrem k horám. Ani ne po 500m začalo vydatně pršet, zastavila jsem teda u velkého stromu s lavičkou, Štěpánku jsem dala do nosítka a přehodila přes nás pršipončo, mám ho hlavně proto, aby nezmoklo nosítko, to by dlouho schnulo a taky na batoh, protože na něj nemám pláštěnku a větší déšť by nemusel vydržet. Déšť naštěstí neměl dlouhého trvání a tak jsem po chvilce zase pončo mohla sundat. Cestou jsme potkaly jen jednoho kluka, který, podle batohu, šel buď celý hřeben Nízký Tater a nebo SNP. Byl to první a poslední člověk toho dne, kterého jsme viděly. Pod Kečkou je útulna, která nevím, jak dlouho funguje, protože když jsem tu šla naposledy, nevšimla jsem si jí, ale teď se o ní dost mluví a lidé si jí chválí, dokonce je k ní i ukazatel. Původně jsem tu chtěla spát, ale je to z ní na Ďurkovou 22km s pořádným převýšením a tak jsem nakonec šla dál až na Hiadelské sedlo. Nahoře na Kečce jsme si udělaly zastávku, daly si hrušku a kousek housky. Po dešti bylo všude dost bahna a pekelně to klouzalo. Měly jsme za sebou teprve asi 5km, ale já jsem už měla kalhoty jako po několikadenním výletování. Na Hiadelské sedlo, kde jsme měly první den dojít, je to z Donoval asi jen 9km, ale protože jsme vycházely až po 14h a po 18h se začíná stmívat, trochu jsem hnala. Důležité je říct, že na Hiadelském sedle není totiž útulna s chatárem, ale jen turistický přístřešek a potřebovala jsem tedy stihnout dojít pro vodu, nachystat večeři a spaní předtím, než se setmí. Počasí se pomalu měnilo, z původního zamračeného a upršeného, přešlo počasí na mlhu a postupně se i ta trhala a začalo vycházet sluníčko. Kusy mlhy zůstaly v údolí pod námi a my si mohly užít pěkné i když větrné odpoledne. Z Kečky se pokračuje na Kozí Chrbát a z něj je padák dolů do sedla. Prudké kopce dolů nemám úplně v oblibě, navíc po dešti bylo všude dost bahna a kořeny stromů klouzaly. Naštěstí jsme bez úhony došly do sedla. Skočila jsem rychle do studánky pro vodu, nachystala na půdě spaní a pustila se do vaření. Štěpánka mezitím objevovala přístřešek a snažila se vylézt nahoru po žebříku, z čehož jsem měla dost hrůzu, ale jí to přišlo jako super zábava. Půda v přístřešku je perfektně udělaná, takže do ní nikde netáhne a dá se v ní krásně vyspat. Nachystala jsem nás obě na spaní, zadělala volnými fošnami vlez na půdu, aby na nás z tam netáhlo. Štěpánka byla bez mlíčka sotva týden, takže nový uspávací rituál jsme ještě neměly, ale řekla jsem si, že to nějak dopadne. Lehly jsme si každá do svého spacáku a začala jsem jí vyprávět pohádky. Kéž by si přála vyprávět normální pohádky, ale ona chtěla slyšet pohádky o Krtečkovi, Patovi a Matovi, o vlkovi a nakonec chtěla vyprávět o mámě a tátovi. Po chvilce se mi vecpala do mého spacáku a spokojeně usnula. Spala tak tvrdě, že ji ani nevzbudilo, když jsem ji přenesla zpět do její ovečky.

Ráno jsme se začaly budit kolem 6h, Štěpánka si zase spokojeně vlezla za mnou do mého spacáku a dožadovala se dalších pohádek. Chvilku jsme se tulily, ale když jsem viděla, že je venku světlo, začala jsem nás balit. Druhý den nás čekalo 18km a pořádné převýšení, takže nebyl čas na dlouhé vyspávání. Zaběhla jsem zase ke studánce pro vodu a začala vařit snídani. Na kaše moc nejsme, ale kuskus s oříšky, rozinkami a sušenými švestkami máme obě rády. Podle našeho mistra kuchaře táty, do kaše dáváme i skořici a ta jí posune úplně na jinou úroveň a navíc skořice nic neváží. U snídaně nás pozorovala místní myška, na kterou začala Štěpánka upozorňovat. "Ale dobré ráno, takže to ty jsi mě v noci budila." Pozdravila jsem myš, jako by mi rozuměla. V noci jsem myš slyšela pochodovat a škrábat. Dost jsem se bála o batoh a jídlo, protože už nám kdysi jedna myš batoh prokousala. Naštěstí tentokrát se k batohu a jídlu nedostala. 

První kopec dne byla Prašivá. Je to krpál jako kráva a já se do něj pořádně zapotila. Šly jsme mlhou, teklo ze mně a nadávala jsem si, do čeho jsem se to zase pustila. Přechod Nízkých Tater jsem šla sama ještě předtím než se narodila Štěpánka, ale na tento kopec jsem prostě nějak zapomněla. Opět se mi potvrdilo, že člověk na škaredé věci časem zapomene. Navíc, aby toho nebylo málo, Štěpánka chtěla hrát hru na schovávanou a chtěla, aby se tygr na hůlce pořádně lekal a koktal, vždycky když na něj z nosítka vyskočila se svým hlasitým "Baf". "Sorry prcku, ale teď to fakt nedám, vydrž, pak si můžeme hrát zbytek dne." Na Malé Chochuli jsme potkaly sběrače brusinek a já si zase vyslechla klasické otázky. "A to jdeš sama?" "Nebojíš se?" "Co když ti to dítě nastydne?" S úsměvem jsem odpověděla a šla rychle pryč. Existují totiž snad jen dva typy lidí. Ti co obdivují to, že malou beru na hory a ti, kteří to berou jako naprostý nerozum. Sice foukalo, ale bylo teplo a díky větru se počasí vybralo, mlha zůstala dole v údolí a na nás svítilo sluníčko. Zbytek cesty už byl příjemnější. Cesta šla chvilku nahoru a chvilku dolů, vždycky když byl rozumný terén a mládě nespalo, tak jsem ji nechala ťapkat samotnou. Na útulnu Ďurková jsme došly něco po 16h. Tady jsem narazila na druhý typ lidí, kteří byli nadšení z toho, že vidí maminku, jak sama zdolává hory s malým prckem. Začali jsme se bavit, odkud jdu, kam jdu, kolik toho táhnu a na závěr to slečna, která si na chatu vyjela na kole zakončila slovy: "A na závody nosičů se nechceš přihlásit? Příští týden se vynáší na Rysy a ženská vynáška je asi 20-25kg." Bylo to už podruhé za tento rok, co jsem tuhle otázku dostala, poprvé to bylo na Velké Fatře. Výzvy mám ráda a ráda se nechám do nějaké bláznivé výzvy uvrtat, takže kdo ví... Rozhodně mi nasadili brouka do hlavy. Štěpánka dostala zasloužené fruko a já jedno pivo. Chatár byl pořádný morous, furt si na něco stěžoval a nadával, ale pro mládě by se rozkrájel. Dokonce na večeři Štěpánce uvařil vajíčko na tvrdo se zeleninou, chlebem s máslem a sýrem. Prostě úplný luxus, který na žádné tabuli s výběrem jídel nenajdete. K večeru se zase snesla mlha hustá jako mléko a nebylo vidět dál než na pár metrů před sebe. V útulně blbnula elektrika, takže jsme všichni (já, Štěpánka, chatár a pár dalších lidí) seděli po tmě jen se světlem, které vycházelo z kamen. Před spaním jsem zavěsila nad nás moji čelovku a chvilku jsme si se Štěpánkou hrály s kartami a různými deskovkami, které jsem na chatě našla.

Třetí den nás mělo čekat cca 16km a 1500 výškových metrů, což bylo o něco míň než předchozí den. Od útulny se jde rovnou do kopce a věděla jsem, že prcek bude chtít chodit, tak jsem vzala Štěpánku na procházku ke studánce, kde jsme si nabraly vodu. Studánka se ji samozřejmě moc líbila a až mě překvapilo, že poslechla a celá se v ní nezmáčela, jak má ve zvyku. Pořádně se pomazlila s dřevěným medvědem a šly jsem zpět k chatě. Bylo krásně slunečno, ale vítr byl dost silný. Kochala jsem se výhledy a byla jsem ráda, že Štěpánka neprotestuje proti nosítku. V Křížském sedle přestalo fučet a tak jsem mládě vypustila a to hned začala vymýšlet hry. První byla hra "Na zapínání a vypínání mámy". Na kalhotách mám bílé kolečko s mamutem a ona si z toho udělala čudlík, kterým s hlasitým "píp" mě buď zastavila, nebo rozešla. Následovala hra na koníky, chytání stínu a nakonec začala štěkat a řekla, že je Besinka (dlouhosrstý jezevčík od mého bratra). S tím vším jsme si vystačily až na Polanu, kde zase začalo hrozně foukat a Štěpánka musela zase do nosítka. Cesta z Polany na Chopok je pěkně zákeřná v tom, že Chopok vypadá, jako že je kousíček, ale člověk jde a jde a on se nějak nechce přibližovat. Když jsme na něj konečně došly, zašly jsme do Kamenné chaty, tam jsme si daly oběd a pozorovaly, jak venku přibývá mlhy, až nebylo vidět vůbec nic. Počasí se pořád nelepšilo, takže jsme pomalu vyrazily směrem chatu "Štefánička". V mlze bylo vidět maximálně pár metrů před sebe a já byla vděčná za to, že tu jsou turistické cesty opravdu dobře značené a navíc z velké části jsou kolem Chopku udělané chodníky z kamení, takže ztratit se je v podstatě nemožné. V jedné chvíli vítr odvál všechnu mlhu pryč a najednou jsme na kopci před sebou uviděly kamzíky. Malá byla radostí bez sebe a tak jsme chvíli stály a pozorovaly je. Krásné výhledy a modrá obloha ale nevydržely dlouho a tak mi značně ulehčily rozhodování, jestli si udělat zacházku na Ďumbier nebo ne. Na Ďumbier je to asi 1 km zacházka z cesty, jde se stejnou cestou tam i zpět a pokud je jasno je z něj krásný výhled, ale my měly mlhu a tak pro mě bylo zbytečné tam jít, navíc jsem tam s malou byla minulý rok. Na chatu jsme došly poměrně brzo a protože počasí venku stále nebylo nic moc, snažila jsem se Štěpánku zabavit na chatě, jak se dalo. Štefánička je velká, v ceně ubytování je i snídaně a kdo chce může si dát teplou sprchu, což je luxus, který jsme předchozí dvě noci neměly.

Poslední den nás čekalo jen 7km na Čertovici, odkud jsme měly jet busem do Liptovského Mikuláše a dál vlakem do Púchova a domů. Ráno jsme si snídani domluvily už na 7h, abychom stíhaly autobus a měly i nějakou časovou rezervu, pro všechny případy. Vycházely jsme zrovna ve chvíli, kdy zbytek osazenstva chaty scházel dole na snídani. Na chatě nás spalo asi jen 12, ale se všemi jsme se pozdravili a všichni nám popřáli šťastnou cestu. Asi 200m od chaty nás chytil déšť, představa, jak hledám pončo někde ve spod batohu se mi vůbec nelíbila a tak jsem se rozhodla déšť ignorovat. Norové tvrdili, že žádný déšť být nemá, tak to prostě musí být jen přeháňka. Naštěstí opravdu po chvilce přestalo pršet a zase nás obklopila mlha. Jako už asi po sté. A jako už po sté, za chvilku začala padat dolů do údolí. Na Čertovici jsme došly s půlhodinovou rezervou, Štěpánka jí využila k hraní a já si dala kafe. Tento trek beru jako zakončení sezóny a druhou část hřebene (z Čertovice do Telgartu) si nechám na jaro. Rozhodně to ale neznamená, že si zalezu do své nory a tam budu spát až do jara, když se mi tam myšlenka docela líbí. Spíš budu vymýšlet trochu jiný způsob výletování, ikdyž zimní přechody mají také své kouzlo a s prckem by rozhodně byly zážitkové.