Minivýlet na Súľov

Ráno se budím něco po 7 hodině, věci mám sbalené z předchozího dne, takže mi jenom chybí nachystat snídani a vyrazit. Když jedeme někde na výlet, snažím se snídat až po cestě, aspoň nám to zabere nějaký čas ve vlaku a cesta rychleji uteče. Kuba dělá svou klasickou snídani - palačinky. Mažu je marmeládou, krájím na kousky a dávám do krabičky od B.box (jejich svačinovou krabičku jsem si prostě zamilovala), přidám ovoce, snídaňové čokoládové kuličky a je hotovo. Na nádraží se zastavuju v trafice pro dětský časopis, který je další naší oblíbenou zábavou na cestování. Nyní máme všechno a můžeme vyrazit. Cesta vlakem do Púchova utekla bez problémů, teď ještě jeden vlak do Bytče a odtud kousek autobusem na zastávku Jablonové, lom. Všechno klaplo a před půl 12 stojíme na začátku zelené turistické značky, která nás zavede k hradu Súľov, potažmo k jeho zřícenině. Štěpánka hned ze startu protestuje, že nechce chodit, ale mně se jí nechce dávat do nosítka, protože začíná být pekelné vedro. Bohužel tento boj prohrávám a říkám si, že cesta na hrad s žebříky se jí bude líbit a určitě půjde sama. Děláme zastávku u skály Stáž, pokládám batoh na lávku, která vypadá, že nejlepší roky má za sebou a jdeme na obhlídku. Drápeme se do prudkého kopce, ukazuju Štěpánce kudy vedou lezecké cesty a ona tvrdí, že chce taky lozit. Nemám s tím problém a slíbím jí, že na podzim můžeme zkusit nějakou umělou stěnu a pak uvidíme, co dál.  Nahodím batoh, Štěpánku na břicho a krosnu Juniora na záda a jdeme dál. Krosna je už dlouhé roky nedílnou součástí mého života a proto si zaslouží jméno. První krosně, kterou jsem měla, jsem říkala Eržika, tu jsem minulý rok vyměnila za o 1,5kg lehčího Juniora. Cesta k hradu mírně stoupá a vede lesem. Mrně stále odmítá chodit. Z nosítka mi ukazuje houby, které rostou na pařezu, skalky kolem kterých procházíme, zajímavé klacky a kytičky. Nakonec jí cestování a vykládání zmáhá a usíná kousíček před rozcestníkem Lúka pod hradom. Zrovna, když mělo přijít větší stoupání a zábava na kterou se těšila, žebříky. Nedá se nic dělat, nechce se mi sedět na pařezu a čekat, až se vyspinká. Připínám jí kapuci, kterou má na nosítku a jde se. Podstatné na tomhle místě je říct, že jdu v protisměru. Není tu přikázaný směr jako například na Pulčinách, ale 90% lidí chodí opačně, asi po směru naučné stezky. Z neznámého důvodu všechny stezky chodím opačně. Na to musím mít nějaký talent od přírody, jinak si to nedokážu vysvětlit. Dneska je všední den a lidí je tu jen hrstka, ale o víkendu  jít v protisměru by nebylo nic moc. Na hradě shazuju batoh a dám se do řeči s početnou rodinkou, která má s sebou tříletou holčičku Magdu. Zjišťujeme, že bydlí u Bystřičky, což je kousek od nás. Štěpánka se probouzí a je trochu nesvá z lidí okolo. Malá Magda se s ní snaží kamarádit a dělí se s ní nejdříve o domácí papriku a následně i o bonbony. Batoh nechám ležet a jdeme na průzkum zříceniny jen na lehko. Nahoru je to trochu lezení, ale pomaličku to zvládáme. No ono to nahoru jde vždycky. Jak se dostaneme dolů, to je problém budoucí Denči, který tu současnou netrápí. Tomu říkám "žít v přítomnosti" v mém podání. Kocháme se výhledem, udělám pár fotek a jdeme pomaličku dolů k batohu. Po žebříku jdu první a Štěpánka opatrně za mnou, ve chvíli, kdy už jsou mezery na její nožičky moc dlouhé, beru jí na ruky a pomalu slézáme spolu. Kousíček vedle místa, kde jsme seděli, objevujeme Tesaříka Alpského. Vidím ho poprvé naživo a jsem z něj stejně unešená jako Štěpánka. O kousek dál je ještě jeden, který nakonec z hlasitým bzučením odlétá. Pro mě největší zážitek z celého hradu. Pomalinku scházíme dolů, čeká nás slézání po žebříkách dolů, ale bravurně to zvládáme. Mrně objevuje nějakou stonožku a fascinovaně na ní kouká asi půl hodiny, než se stonožka schová a není vidět. Asi po kilometru Štěpánka spěchá zpátky do nosítka, protože jí přece už bolí nožičky. Procházíme kolem krásných výhledů a borovice dávají krajině trochu exotický vzhled. Dole v bufetu si dám birell, dítě zmrzku a pokračujeme každá po svých nožičkách dál směrem k vesnici. Nejdřív se Štěpánka nudí, nechce nic hrát a šourá nohami o zem a je otrávená z toho že musí chodit, ale pak objeví kamaráda šneka a hned jde cesta rychleji. Všechno mu ukazuje a vysvětluje. “Dívej šnečku, tohle je chrobák lesní” a náklání šneka nad broučka na zemi. Nakonec najde pro šneka ideální místo ve vysoké trávě a tam ho nechá. V potoku, kolem kterého jdeme, vidíme kačenu s malými káčátky, jsou úžasně roztomilá. Děláme u nich zastávku a pozorujeme, jak káčátka plavou za maminkou. Konečně docházíme na recepci do kempu, který patří k penzionu Štefánik a zaplatím místo na stan na dvě noci. Kempem protéká potůček, je tu dětské hřiště a celkově je to moc hezké místo. Je tu pár rodinek s dětmi, ale žádné velké davy. Začínám stavět stan a mrně chce na trampolínu, která je na opačném konci kempu. S úsměv jí řeknu, že jestli chce, ať tam jde, že dojdu za chviličku za ní. Moc dobře vím, že než tam dojde, tak někoho potká a zase rychle za mnou uteče zpět, takže se nemusím bát, že by byla bez dozoru. Pořád ještě se hrozně stydí před cizími lidmi. A taky že jo. Mrně hrdě odkráčelo a za chvíli přiběhlo, že je tam nějaký pán. “No jo, to tak v kempu bývá, že tam jsou lidé.“ Po chvilce jí to ale nedalo a šla znovu zkusit štěstí, ale zase na trampolínu nedošla. “Mami, tam je pejsek a on se na mě dívá.” “No pejskové se dívají. To je normální.” Naštěstí jsem už měla tarp postavený a mohla jsem jít se Štěpánkou na trampolínu. Po večeři kolem našeho tarpu běhají dvě holčičky ve věku asi 2 a 4 roky, Štěpánka poskakuje a jde vidět, že chce jít běhat s nimi. Slovně jí popostrčím, ať za nimi jde. Chvilku váhá, ale když vidí, že opravdu může, že mi to nevadí, zapojuje se do hry a hodinu v kuse běhá tam a zpět. Najednou není unavená a nebolí jí nožičky. V jedné chvíli mi holky zmizí z dohledu a doslechu. Když má teď Štěpánka za zády posilu už se nebojí doběhnout až na trampolínu. Přijde mi to úsměvné a jen z dálky se snažím kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, ať neruším spontánní dětskou hru. 

Dneska máme velké plány. Chci se jít podívat na Šarkania dieru, na Hlubocký vodopád a hlavně se neupéct, protože dneska má být ještě větší vedro než včera. Vyrážíme na naše poměry dost brzo. Nebrala jsem s sebou vaření, takže na snídani se stavujeme do Jednoty. Přecházíme přes louku, kolem mezi lezci známé dřevěné koliby, která je vyhlášená dobrým jídlem. Štěpánka se nemůže rozejít a do kopce po louce se pořádně loudá. Navíc je horko, i když je ráno a to jí moc nepřidává. Slibuji jí, že jak budeme ve stínku, tak ji na chvilku vezmu do nosítka. V lese potkáváme tatínka s asi 10 letým synkem. Vyptává se mě, jestli jdu sama a jestli se nebojím. “Ale čeho bych se měla bát? “ Ptám se ho. “No, já nevím… “ odpovídá mi zmatený tatínek. “No tak vidíte. “ Uzavírám debatu s úsměvem a jdu dál. Štěpánka chce chodit jen pod podmínkou, že jí budu vykládat pohádky a hned vymýšlí o čem. Nejdříve chtěla pohádku o divizně. Vzpomněla jsem si na Křemílka a Vochomůrku a začala jsem falešně zpívat: “Vstávej semínko holala, bude z tebe Fiala… “ Pak chtěla pohádku o netykavce a nakonec o šťávelu. Dřív by mi to přišlo jako nesmysl vykládat o něčem takovém pohádky, ale teď jsem z patra vypotila pohádku o tom, proč se Netykavka nedůtklivá jmenuje netykavka a proč se šťávelu říká zaječí zelí. V průběhu povídání nás tatínek se synkem předběhli. Když odcházíme pod Šarkania dieru, potkáváme je v protisměru, jak se z jeskyně vrací dolů. Hned nám hlásí, ať nahoru ani nechodíme, že jsou tam žebříky. Odpověď: “Proto tam taky jdeme,” mi nepřišla úplně ideální a tak jsem jí mírně pozměnila na:” Zkusíme to a kdyby to bylo moc, tak se vrátíme.“ Začal pořádný stoupák, cesta je uklouzaná a není se moc čeho chytit. Mrně se soustředí, nemluví, ale jde vidět, že ji to baví. V místě, kde se kopec na chviličku rovná,  sundávám batoh a dál si nechávám jenom nosítko, kdyby bylo potřeba. Dokud jdeme po žebřících, tak je to sranda, ty ale končí a kousek na závěr musíme jít do kopce po klouzavém prachu. Mrně beru na ruky a pomalu jdeme dál do jeskyně. Štěpánce se tam moc líbí. Vyprávím jí, že dřív lidé v takových jeskyních žili a vzpomínám její oblíbenou knížku a večerníček Človíček. Na cestu dolů si mrně dávám do nosítka, tady to opravdu není žádná sranda a nechci nic riskovat. Sestup zvládáme. Většinou to z hora vypadá horší, než je to ve skutečnosti. Jdu pěkně pomalu, opatrně a bez komplikací. Rychlá přestávka, svačina a jdeme dál. Štěpánku výstup do jeskyně unavil a po chvilce v nosítku usíná. Já si trochu nadávám. Úspěšně totiž dokážu ignorovat hnědé čárky v mapách a pak se divím, že úseky, které dle mého názoru měly být rovinka, rovinkou rozhodně nejsou. Na rozcestí Pod Roháčom jsem začala zvažovat možnosti. Buď můžu udělat zacházku dlouhou 4-5km k vodopádu (stejnou cestou tam i zpět), nebo pokračovat po červené. Z kopce dolů se mi nechce, ale kdybych pokračovala po červené, byla bych moc brzo dole a v tom horku je líp v lese, než dole ve vesnici. Vydávám se teda po zelené dolů, k vodopádu je to něco přes 2km a přes 300 výškových dolů, které pak zase půjdu nahoru. Mrně spí a já se modlím, ať to tam stojí za to a neteče tam jen nějaký malý čůrek vody. Cesta není moc chozená a párkrát musím přeskakovat přes bažinu a potok. Štěpánka se budí tak akorát u vodopádu. Takové probuzení se jí líbí. Jde hned na průzkum a dlouho si tu hrajeme. Vodopád je hezký a je u něj příjemný chládek. Moc se mi nechce zpátky. Mám takové tušení, že touhle cestou moc lidí nechodí a když už chodí, tak rozhodně ne tam i zpět. Do prudkého kopce si v duchu nadávám, že nemám s sebou hůlky. Napojím se zpátky na červenou a těšíme se na jednotlivé vyhlídky na okolní skály, které nás čekají. Po první vyhlídce nechávám Štěpánku, ať jde sama. Hrajeme různé hry. Nejvíc jí baví si hrát na pejska a chce, abych ji házela klacík jako aport. Následuje hra na hladového dinosaura. Tuhle hru jsme vymysleli s dětmi ve školce, když jsem tam byla se Štěpánkou, aby si tam trochu zvykla a rozkoukala se tam, než v září nastoupí naostro. Hra spočívá v tom, že říkám: “Já hladový dinosaurus, bych si dal… “ a podle toho, co řeknu, mi Štěpánka nosí různé kytičky, travičku, šišky... Nakonec ale mrně už nemůže (nechce) a jde zpět do nosítka. Pomalu se vracíme do vesnice. V místní cukrárně si dávám ledové kafe a Štěpánka zmrzlinu za odměnu, že jsme to tak pěkně zvládly. V kempu se čachtáme v potůčku, mrně si hraje se svými novými kamarádkami a je nám milionově. 

 V noci se budím a jdu na záchod. Nad hlavou mám jasnou oblohu plnou hvězd, ale za kopcem bliká jeden blesk za druhým. Je to zajímavý kontrast. Předpověď počasí hlásí, že bouřky k nám přijdou ráno a tak nás z pyžama rovnou oblékám do nepromokavých věcí. Ukazuje se ale, že rosničky se trochu ve výpočtech sekly. Je krásně slunečno a horko. Takže po snídani zase rychle do kraťas a trička s krátkým rukávem. Pomalu nás balím. Štěpánka si vzala časopis a hry z Ateliéru v lese a jde všechno ukázat svým dvěma novým kamarádkám. Od lavičky, kde mrňata sedí slyším hlásek naší malé generálky, která něco z časopisu důležitě vysvětluje. Když už je čas vyrazit na autobus, Štěpánka se trochu kroutí, že se jí nechce s holkami loučit, ty ale naštěstí už taky musí jít a tak si navzájem zamáváme a každý si jdeme po svém. Tohle je opravdu velká výhoda, když spíme někde v kempu. Je tu šance, že se tu najdou další děti se kterými se může Štěpánka skamarádit a hrát si.