Listopadové toulání mezi skalami

Začátkem listopadu jsme vyrazili na poslední plánovanou rodinnou dovolenou. Dovolená to byla na naše poměry netradiční. Nemířili jsme totiž do hor, ale do skal, kde jsme neměli v plánu lozit, ale chodit. Kvůli nejistému listopadovému počasí, jsme chtěli dělat spíš jednodenní výlety a nenapadlo nás žádné jiné místo než Adršpašsko-Teplické skály, kde bychom nemuseli popojíždět autem a kde jsme ještě nebyli. Navíc jsme si řekli, že po zkušenosti z Dier se tam určitě bude líbit mláděti.

V pondělí jsme vyrazili po obědě, když mrně mělo spací čas. Spící dítě je hodné dítě a cesta měla trvat skoro 4 hodiny, takže čím víc toho mohla prospat, tím líp. Cesta proběhla hladce a když se Štěpánka začala nudit a kňourat, tak jsme udělali zastávku v Broumově, kde jsme nakoupili v Lidlu. Štěpánka dostala croissant a byla spokojená. V klidu jsme dojeli do Teplic na penzion Čtyřlístek. Penzion mají manželé Jirka a Jana. Je to velmi útulné místo. Ve spodním patře je společenská místnost, kde se podává snídaně a večeře, vedle je malý sklep, kde je samoobslužný bar. Po schodech nahoru jsou pokoje a malá kuchyňka. Na Penzionu je za normálních okolností možnost si domluvit nejen snídaně, ale i večeře, jenže protože jsme tu byli sami, pán se omluvil, že večeře nebude vařit. To byla pro nás trochu nepříjemnost. Normálně bychom si vařili sami, ale v malé kuchyňce nahoře chyběl sporák. Byla tam jen rychlovarná konvice a mikrovlnka.

Ráno po snídani jsme se vydali do Teplických skal. Chtěli jsme je prochodit křížem krážem a počítali jsme s tím, že prcek bude dost chodit sám. Štěpánka opravdu šla hned od penzionu sama. Vzala si do ruky jednu turistickou hůlku a ťapkala. Vstup do skal byl od penzionu kousek a šlo se pěkně bokem mimo hlavní cestu. Do nosítka chtěla Štěpánka jít, až když stála pod 300 železnými schody, které vedly na vyhlídku. Asi se jí moc nezamlouval pohled na takové množství schodů. Výhled z vyhlídky byl moc pěkný a i když počasí bylo spíš zamračené, občas si sluníčko přes mraky probojovalo cestu ven a zasvítilo. Pokračovali jsem dál a když jsem došli k přístřešku, udělali jsem si zastávku na malou svačinku. Štěpánka si jako první všimla pobíhajících myší okolo. Hlasitě hlásila: "Myška." Nejdříve jsem jí moc nevěřila, ale po chvilce jsem je i já zpozorovala a šli jsme se na ně podívat blíž. Myšky byly pěkně napapané, tady rozhodně hlady netrpěly. Než jsme vyrazili dál, chvilku jsme se bavili tím, že jsme je pozorovali, jak střídavě vykukují a schovávají se. Na řadu přišly kamenné schody a dřevěné lávky, které vedly mezi skalami, prcek už byl zase ve svém živlu a chtěl chodit sám. Občas si vyprosila svezení na svém věrném oři tátovi, ale o nosítku nechtěla ani slyšet. No upřímně, ani jsme jí ho moc nenutili, jen ať pěkně chodí, o to lépe bude třeba spinkat. S Kubou jsme obdivovali skály a dívali se, kde je jištění k zajištěným lezeckým cestám. Tohle lezení je ale úplně jiná liga, než co jsme kdy lozili my dva. Pořád mi v hlavě vystávala myšlenka na skalní stěnu El Capitan v Americe, která je vysoká 900m. Jaké to asi musí být stát pod ní, když pod těmi našimi skalami si připadáme tak malincí. Je to tak nepředstavitelné, že se snad jednou na ní budu muset jet podívat, abych to zažila. Prošli jsme celý okruh, mrně už bylo úplně hotové a šlo spát do nosítka. Bylo málo hodin a nám se ještě nechtělo jít na penzion, takže jsme odbočili na žlutou turistickou cestu u níž stálo varování na náročný terén, který je v zimě neschůdný. Protože k tomu nebyla žádná další informace, tak jsme na něj byli dost zvědaví a vydali jsme se ho neohroženě prozkoumat. Cesta se klikatila lesem, kolem skal, přecházeli jsme různé dřevěné lávky, které klouzaly, jako by je někdo namydlil, ale nic náročného jsme neviděli. Pak přišla chvíle, kdy jsme museli přelézat balvany. Jednou zprava, jednou zleva, hop do díry a hop zase z díry ven. Jo tohle už bylo docela zážitkové a v zimě to může být docela nepříjemné. Najednou jako by cesta zmizela. Kam se poděla? Chvilku jsem se zmateně rozhlížela. Turistická značka nás zavedla do místa, kde byla díra ve skále, ke které se muselo asi metr slézt dolů. Byla dost nízká, takže jsem byla ráda za to, že nejsem žádná vysoká gazela. O pár metrů dál se zase procházelo úzkou štěrbinou ve skále, kde jsem se musela hodně natočit, abych se s nosítkem vlezla a nesekla v půlce. Už jsem to upozornění chápala, tady to opravdu v zimě nebude úplně ideální a věřím, že objemnější lidé tu můžou mít problém i v létě. Koukli jsme na vyhlídku Lokomotiva, kde podle cedule měl náročný terén skončit a pomalu jsem začali scházet dolů. Cesta teď vedla prudce dolů, ale žádná zákeřnost už nás opravdu nečekala. Největším hlavolamem dne bylo vymyslet, kam půjdeme na jídlo. Teplice nejsou zrovna velkoměsto a mimo sezónu je tu otevřené úplné minimum restaurací. Nakonec jsme jednu otevřenou našli a zapadli do ní. Jídlo bylo dobré, ale nebyli jsme schopní tam pořádně vybrat nic, co by ocenila naše vybíravá Štěpánka. Nakonec si dala pár lžiček dýňové polévky a pár hranolek. Pro jednou dobrý, ale věděli jsme, že tady už zítra nemá cenu chodit. Po cestě z restaurace jsme narazili na dětské hřiště, kde jsme si trochu prohráli a už za tmy jsme se vrátili na penzion. Na penzionu měli na půjčení nějaké deskové hry, hlavně teda pro starší děti, karty a dost různých knížek. Štěpánce se hned na první dobrou zalíbil Lví Král a četli jsem ho ještě ten den několikrát. 

Středa byla ve znamení mrholení a mlhy. Nicméně počasí nebylo tak zlé, abychom nikde nevyrazili. Vybrali jsem si kratší výlet po okolí a Adršpach si nechali na čtvrtek, kdy mělo být lepší počasí. Od penzionu jsme se vydali směrem k zelené turistické značce. Po ní jsme šli kousek do kopce, kde Štěpánka statečně šlapala v oraništi, které bylo hned vedle pěkné lesní cestičky. U rozcestníku jsme zahnuli doleva a dál jsme šli po modré. Za cíl jsme si dali rozhlednu Čáp, pak pokračovat na zříceninu hradu Skály (Bischofstein) a po žluté zpět do Teplic. Mrně průběžně střídalo stav "chci nosit" a "chci chodit" podle námi nezjistitelného kódu, protože jednou se ji bahno líbilo jednou zase ne. Jednou chtěla moc bahna, jednou ho chtěla málo, ale jak se zdálo, nikdy ho nebylo tak akorát, aby v něm šla delší dobu. Nakonec vyhrálo nosítko, kde se spokojeně uvelebila a koukali jí jen oči. Myslím, že se jí nelíbilo nepříliš pěkné počasí. K rozhledně jsme šli kolem několika krásných stylových dřevěnic mimo turistickou značku, na kterou jsme se ale po pár metrech zase napojili. Cesta dál k rozhledně vedla lesem a pak začala stoupat po kamenných schodech a procházela kamennou branou, nebo kamenným obloukem. Tam se skřítek v nosítku probral k životu a hlásil, že chce jít dolů. Říkala jsem si, že to bude super, cesta byla do kopce, takže byla šance, že se při chůzi Štěpánka i zahřeje a bude jít to bavit, ale ona si jen prošla kamennou branou a chtěla zase zpět do nosítka. Nahoře na rozhledně nebylo přes mlhu vidět dál než na pár metrů. Byla to docela škoda, stojí totiž na skále a je opravdu moc pěkná. Sešli jsme dolů k dřevěnicím, kousek se vrátili a pak jsme odbočili na žlutou turistickou značku a šli k hradu. Pod zříceninou leží Černé jezero, které je opravdu černé a je moc krásné. Chvilku jsme se tu zasnili, jaké by to bylo, udělat si tu v létě u něj oheň a jen tak se tu válet. Teď byla ale kosa a mrholení pomalu začalo nabírat na síle. Začali jsme stoupat po úzkých schodech nahoru k zřícenině, když najednou přestalo mrholit a začalo opravdově pršet. Naštěstí jsme našli kamenný oblouk pod kterým se dalo schovat. Sundala jsem Štěpánku z nosítka a využila jsem prostor, kdy jsme čekali, až přestane pršet ke svačině. Štěpánka se pořádně najedla, napila čaje a jako by jí konečně vjel život do žil. Vzpomněla si, jaká je super zábava chodit po schodech a žebřících a jen těžko jsme jí drželi pod střechou, aby na ní nepršelo. Když konečně přestalo, šli jsme se podívat nahoru na vyhlídku. Štěpánka poctivě všechny schody vyšla nahoru i dolů a pak ještě dolů přibrala i ty, které vedly až k jezeru. Když už ji nečekaly pro ni žádné zajímavé úseky cesty, šla spokojeně do nosítka za tátou a my se vydali po žluté značce zpět do Teplic. Cestou na penzion jsme si dost lámali hlavu s večeří. Chtěla jsem, abychom měli aspoň jedno teplé jídlo denně, ale v Teplicích jsme nebyli schopni vybrat místo, kde se najíme. To je prostě nevýhoda toho, když jedeme mimo sezónu a máme vybíravé dítě. Ubytování se dá sehnat, ale restaurace, to už je často mnohem větší oříšek. Nakonec jsme se rozhodli dát si kafe na penzionu a pak sednout do auta a sjet do Broumova. Stejně jsme potřebovali do obchodu. V Broumově jsme našli nějakou pizzerii Sudetka, kde pekli docela dobrou pizzu za rozumnou cenu. I Štěpánka jí spokojeně tlačila a to už je velká pochvala.

Na čtvrtek jsme si nechali Adršpašské skály a Křížový vrch. Abychom se ráno nemuseli hnát na vlak, nebo autobus (cesta autem nás ani nenapadla) rozhodli jsme se, že půjdeme přes Vlčí rokli, která vede do Adršpašských skal z Teplic. U vstupu jsme se ujistili, že nám vstupné platí i v Adršpachu a nebudeme ho muset kupovat znovu. Rokle asi není tak turisticky navštěvovaná jako samotné skály, což je za mě škoda, protože je to tam moc pěkné. Velká část vede po dřevěné lávce, kterou obklopuje hluboké rašeliniště (podle cedule v některých místech až 4 metry hluboké). Štěpánka si pro ten den vybrala jako skvělou zábavu píchání hůlkou do všeho, co bylo aspoň trochu v tekutém stavu. Jejímu bystrému oku neuniklo žádné bahno, rašelina ani potůček. V mírném stresu, že nám mladě do vody, nebo do rašeliny spadne, jsme procházeli přes lávku. Bylo dost mokro a chodníček ze dřeva byl trochu kluzký, hlavně potom na krajích to jelo jako na ledě, takže mé obavy byly docela oprávněné. Když jsme se začali blížit ke skalám, začali dřevěné schody, které nás vedly chvilku nahoru a chvilku zase dolů. Mrně už začalo mít unavené nožičky, tak v nudných úsecích chtělo na koníka a nakonec se uhnízdila v nosítku u táty. S blížícími se skalami začali přibývat i návštěvníci. Asi jsme chytli i nějaký polský školní zájezd, ale pořád to nebyla žádná hrůza. Věřím, že přes sezónu, to tu musí být jiný blázinec. Došli jsme k Velkému vodopádu. Jde se k němu kousek jakoby do skály a protože bylo dost vody, měl obrovskou sílu a pořádně burácel, byl to neskutečný zážitek, ale prcek chtěl docela rychle pryč a moc se mu to nelíbilo. Pokračovali jsme dál. Další na řadě byl Malý vodopád, který měl taky velké množství vody, ale nebyl tak vysoký a ve skále, takže tolik neburácel. Ten se Štěpánce líbil. Voda na rozdíl od Velkého vodopádu, kde vypadala docela čistá, byla žlutá, až by se dalo říct zlatavá, jestli to bylo způsobené rašelinovou, nebo bahnem to nevím, ale rozhodně to bylo zajímavé. Dali jsme si pořádnou svačinu, trochu dobrali síly a vydali se dál. Teď už jsme se napojili na okruh okolo skal. Mrně kousek popošlo samo, ale pak chtělo zase zpět do nosítka. Už musela být úplně vyřízená, ale usnout ne a ne, co kdyby náhodou přišla o něco zajímavého. Počasí bylo chladné, ale oproti předchozímu dni nemrholilo a navíc se občas i ukázalo sluníčko. S Kubou jsme se zase bavili tím, že jsme se snažili najít jištění ve skalách a tipnout, kudy se asi leze. Ono to není jen tak, najít jištění, moc ho tam totiž není. U rozcestníku, který ukazoval cestu ze skal, nebo na druhou půlku okruhu, jsme se zastavili. Chvíli jsme přemýšleli, jestli ho opravdu chceme ještě jít, nebo půjdeme už spíš pryč. Mrně už totiž skály, schody a nic jiného nezajímaly a chtěla jít na penzion. Dávala to najevo hlasitými výkřiky:" Chci na chata." (Je zvyklá, že když jsme někde pryč, tak spíme na horských chatách). Nakonec jsem si vzpomněla na gotickou bránu, která tu je a která se jí bude 100% líbit a bylo rozhodnuto. Skály byly už nuda, ale brány, podchody a oblouky jakéhokoliv vzhledu prcka ještě neomrzely. No a měla jsem pravdu. U brány ožila, chtěla z nosítka ven a pěkně si ji projít po svých. Hned vedle dřevěného chodníku tekl malý zlatavý potůček a to byla další věc, která Štěpánku ještě bavila. V širším místě s lavičkou jsme si sedli, abychom něco malého ještě snědli. Při jídle nám dělala komické vystoupení mladá Ukrajinka, která měla mobil připevněný na stativu a točila s ním všechno a všechny. Pak stativ postavila na odpadkový koš, kousek poodstoupila a začala se před ním různě nakrucovat a vykrucovat. Tomuhle prostě moc nerozumím, i když se s podobnými věcmi potkávám čím dál častěji, pořád mi přijdou trochu divné a vtipné. Došli jsme až k místu, kde jsme již byli, otočili jsme se a šli zpět. Štěpánka konečně zhodnotila, že už opravdu viděla všechno a nic dalšího ji nečeká a šla ke mně do nosítka, kde spokojeně usnula. Trochu jsem ji podezřívala, že chtěla do nosítka za tátou, protože u něj věděla, že neusne a ke mně šla, až když se rozhodla trochu se prospat, ale kdo ví. Jezírko u vstupu je prostě úžasné, voda je krásně čistá a láká se vykoupat, ale bohužel je zde zákaz koupání. Chvilku jsme zvažovali možnosti, jestli jet vlakem do Teplic, nebo jít pěšky (bylo to cca 4,5km na penzion), případně, jestli se někde stavit na jídlo. Nakonec jsme se rozhodli pro nás tak typickou variantu. Vylézt ještě na Křížový vrch a pak jít pěšky na penzion a po cestě vymyslet jídlo. Křížový vrch je naproti skálám a vede na něj žlutá turistická značka. Je to trochu krpál, s hromadou schodů, ale určitě je fajn si na něj vylézt. Moc se nám po cestě líbily obrázky na deskách vsazených do skály, které vyobrazovaly ukřižování a navrchu byl opravdu krásný výhled. Trochu nás překvapil pohled na Krkonoše, které byly poprášené čerstvým sněhem. No co, je listopad, není čemu se divit. Loni touhle dobou, jsme byli v Peci pod Sněžkou, kdy jeden den bylo teplo, že jsem šli na Sněžku jen v dlouhém rukávu a další den nasněžilo 10 cm sněhu. Po cestě dolů se mrně začalo probouzet. Cestu na penzion jsme vyplnili mlsáním sušenek, hrami s tygrem, dost jsme ho teď zanedbávali, tak jsme mu to museli vynahradit a zpíváním písniček. Na jídlo jsme se rozhodli zase zajet do Broumova, protože Štěpánka si moc přála polévku s nudlemi, ale nikde v okolí jí neměli. Tentokrát to ale opravdu nebyl dobrý tah. Našli jsme nějakou restauraci, kde tvrdili, že mají hovězí vývar, navíc hodnocení na internetu měli dobré. No nebudu se o tom moc rozepisovat, protože to za to nestojí. Vývar byl z kostky s mraženou zeleninou a masa tam nebyl ani kousek. Moje ani Kubovo jídlo taky nestálo za nic. No což už. Večer jsme si ještě naposledy prohráli se všemi hračkami, přečetli znovu Lvího krále, sbalili jsme co šlo a šli jsme spát.

Poslední den ráno jsem posnídali, dobalili posledních pár věcí a vyrazili do Dvora Králové do Zoo. Safari už bylo zavřené, ale nám šlo hlavně o to, abychom nějak unavili Štěpánku a ta potom v autě cestou domů co nejdéle spala. Co se nám upřímně líbilo byly pavilony. Pavilon s rybami, hady a krokodýly byl pro Štěpánku velký zážitek. Měla svoji oblíbenou knížku, kde byl nakreslený krokodýl, který otevíral a zavíral pusu, takže když mohla stát opravdu kousíček od živého krokodýla, tak byla nadšená. Vždycky, když jdeme do zoo, tak mládě chce vidět především dvě zvířátka - páva a lva. Obě tyto zvířátka si zamilovala kdysi v Ostravské zoo a od té doby, když šla do zoo, tak hlavně kvůli těm dvěma. Páva jsme potkali poměrně brzy, ale lvi byli až úplně vzadu, mimo všechny ostatní zvířata, takže jsme si je nechali na konec. Zoo nám, oproti jiným ve kterých jsme byli, připadala trochu zmatená a určitě by nám přišla hezčí, kdyby svítilo sluníčko, bylo pěkné počasí a nemrholilo. Ze zoo mám snad jen jednu fotku. Vždy, když v nějaké jsme, skoro vůbec nefotím. Padá tady na mě dost zvláštní rozpoložení. Na jednu stranu jsem ráda, že se mrně může podívat na všechna ta zvířátka, že se jí to líbí, na druhou stranu je mi smutno ze všech těch cedulí a nápisů "Ohrožený druh", "Kriticky ohrožený druh". Dost vnímám a vedou mě k zamyšlení i různé plakáty a videa z míst, kde řádí pytláci, lidé nemají pitnou vodu, řeky jsou plné odpadků. Je vůbec v našich silách zamezit jisté zkáze, ke které náš styl života vede? Opravdu jsme si ochotni pro peníze otrávit vodu, vybít zvířata, vypálit deštné pralesy? Co bude pak? Všechny tyhle otázky mi pak dlouho rezonují v hlavě, ale nemám na ně uspokojivou odpověď. Než jsme vyrazili směrem k domovu, stavili jsem se na jídlo do Safari pivovaru. Jídlo tu bylo opravdu výborné. Nají se tady i vegetariáni a navíc si tu můžete dát místní pivo. 

Tenhle výlet byl opět povedený a myslím si, že jsme si ho všichni užili na maximum. Velkou výhodu v cestovaní mimo sezónu vidím v tom, že i na velmi turisticky frekventovaných místech potkáte jen pár lidí. Chladnější počasí se dá vždycky vyřešit teplým oblečením a termoskou s čajem. Pokud nemáte ubytování, kde se dá vařit, může být problém s tím, kde se najíst, to je asi velká nevýhoda, ale tu jsme se rozhodli pro příště eliminovat a vzít si náš malý plynový vařič. Pokud zamíříte do Teplic, určitě doporučuji penzion Čtyřlístek, je kousek od skal, majitelé jsou velmi vstřícní a mimo jiné tu mají i infra saunu a vířivku.