Jarní přechod Velké Fatry

Trasa: Nižná Revúca - Limba - Útulna Limba - Rakytov - Ploská - Chata pod Borišovom - Chyžky - Ostredok - Frčkov - Králova Studňa - Háj

Konečně se počasí alespoň na chvilku umoudřilo a tak jsem toho hned využila a vyrazila do hor na letošní první přechod. Vybrala jsem Velkou Fatru, kde jsem si chtěla užít krásné jaro s mou ani ne dvouletou dcerou. Jely jsme na tři noci, takže to byl zároveň i Štěpánčin nejdelší přechod. Minulý rok jsem spolu byly na třech malých přechodech se stanem (jen na jednu nebo dvě noci). Ráno nás náš tatínek odvezl na vlak. Při kontrole věcí jsem zjistila, že jsem zapomněla vzít Štěpánce bundu. Do háje. Bez bundy jet prostě nemůžeme, na to abychom se vrátili nebyl čas. Co teď? Začala jsem panikařit, ne opravdu nechci všechno odpískat. Nádech. Výdech. Snaž se uklidnit a přemýšlet. Nakonec jsem řekla rozhodným hlasem: ,,Jedeme. Do Ružomberku je to 3 hodiny, takže mám 3 hodiny na to, abych vyřešila, kde vzít bundu pro prcka." Do karet mi nehrál ani fakt, že ten den byl na Slovensku státní svátek a všechny obchody byly zavřené. Než jsme vůbec nasedly do vlaku, přišel od Kuby spásný nápad: ,,A co nějaká kamarádka v Ostravě?" No jasně, Terka, ta má dva kluky a ten mladší je jen o trochu větší než Štěpánka. Hned jsem jí zavolala, vysvětlila jí, že zase bojuju o titul matka roku, protože jedu s dítětem bez bundy na hory, a jestli by mi nepůjčila nějakou bundu od kluků a nedonesla mi ji k vlaku. Naštěstí všechno klaplo a my opouštěly Ostravu i s bundou. V Ružomberoku jsme přestoupili na autobus do Nižné Revúci. Odtud vedla žlutá značka na útulnu Limba, kde jsme spaly.

Štěpánka prospala první kilometr a pak už chtěla z nosítka ven a jít sama. Vzala mi moje hůlky, které nejdou nastavit, takže je držela sotva v půlce a šla jako velká turistka. Po cestě lesem jsem viděla takové množství medvědího česneku, jako snad nikdy předtím. Všude krásně voněl. Když přišla lesní cestička a pěkný stoupák, vzala jsem prcka do nosítka a hurá nahoru. Limba je moje srdeční záležitost a tak jsem se moc těšila, až tam vezmu naše mládě. Protože jsem věděla do čeho jdu, věděla jsem, že se jí tam bude líbit a taky jsem se nemýlila. Jako první nás přišla pozdravit místní kočka Lima, která se samozřejmě Štěpánce moc líbila. No jo, zvířátková bude asi po mámě. Když jsem sundala batoh, šly jsme objevovat okolí - rybníček s rybami a dvě vany napuštěné ledovou vodou. Nebylo úplně nejtepleji, takže jsem neměla moc velkou radost z toho, jak si tam prcek spokojeně máchá ruce. Ale ten její šťastný výraz. No tak jo, ale jen chvilku. Potom přišel na řadu průzkum potůčku a pak jsme nakonec mohly konečně dovnitř, dát si něco k jídlu. Na chatě mi nějaká paní, která tam ten den spala i s celou svojí rodinou, řekla, že cesta na Chatu pod Borišovem, kde jsme chtěly spát další den, není s malou možná, že je moc nebezpečná, plná sněhu, ledu a bahna. Moc mi to nepřišlo a po chvilce diskuze jsem pochopila, že se baví o cestě, která vede traverzem okolo Rakytova. Vysvětlila jsem, že určitě půjdu přes Rakytov a ne traverzem a že tam sníh ani led už nebude a naopak tam bude krásný výhled. Trochu nevěřícně na mě koukala: ,,Vždyť je to do kopce..." S úsměvem jsem řekla, že to vím. Rodinka, která s námi spala na chatě měla dvě děti a jejich holčička (asi 5 letá) mě dostávala do rozpaků svými dotazy: ,,A co pije Štěpánka?" ptala se mě když viděla, že malou kojím nahoře v podkroví. ,,Mlíčko." ,,Aha, a jak se tam to mlíčko dostane? To ho nejdřív musíš vypít?" nenechala se jen tak odbýt. ,,No víš, když má maminka miminko, tak ono se samo tvoří." Chvilku bylo ticho a pak přišla s naprostou podpásovkou: ,,A co jste dělali, když jste chtěli mít Štěpánku?" Hm, tak tohle už nedám, rychle jsem to nějak zakecala a poslala holčičku, ať koukne na něco dole.

Druhý den jsme tedy vyrazily směr Chata pod Borišovem. Místy opravdu zbylo ještě trochu sněhu, kterému jsme se ale zdárně vyhnuly. Tam, kde už roztál, kvetly sněženky, petrklíče a krokusy. Na Velké Fatře jsem byla dvakrát v zimě a tak tyhle výhledy byly pro mě úplně nové. Přemýšlela jsem o tom, jak jsou hory kouzelné, v každém ročním období úplně jiné a vždy krásné. Úsek který vedl lesem, byl plný bahna a já měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Měla jsem obrovské štěstí, že Štěpánka neměla potřebu chodit sama. Byl všední den, po cestě jsme dohromady potkaly 3 dvojice. Užívala jsem si klid a protože měla Štěpánka dobrou náladu, vyprávěla jsem jí, jak jsme tady kdysi šli s tatínkem. Když jsme došly na chatu, daly si polévku a trochu si odpočinuly, vyrazily jsme ještě na lehko, bez batohu, na Borišov, ze kterého byl krásný výhled na okolí. Stála jsem na kopci, koukala do kraje a přemýšlela o tom, jaké by bylo pracovat na horské chatě. Být i v práci a zároveň být v horách. Občas mi přijde, že svět tam dole ve městě je trochu divný a že mu nerozumím, ale tady jako by všechno dávalo smysl. Je tu klid, nikde okolo nejsou slyšet žádná auta, nic tu nehučí. Plná velkých filozofických úvah jsem šla dolů k chatě. Spaly jsem na ní samy a chatár s chatárkou byli hrozně milí. Při večerním koukání na západ slunce nám dělala společnost místní liška. Stála jen kousíček od nás s výrazem hlubokého zamyšlení. Pak začala šmejdit kolem laviček, jestli tam nezbyly nějaké drobky. No, ZOO to není, ale myslím, že Štěpánka byla i tak spokojená, že viděla další zvířátko.

Třetí den se nám trochu zkazilo počasí, nebo lépe - všude bylo krásně, jen směrem kudy jsme měly jít, se držely mraky. V jedné chvíli začalo dokonce mrholit. Schovaly jsme se do salaše pod Chyžkami. Štěpánce jsem zakázala sahat na cokoliv, co tam bylo. Pamatuju si salaš, kde jsme kdysi spali, byla kousek od Královy Studně a ta byla krásná, útulná, teda na to, že to byla salaš, ale to se o téhle nedalo říct. Neměla jsem moc dobrý pocit z toho, že tam mám být zavřená s prckem. Snažila jsem se najít signál, abych zjistila, jak to bude dneska s počasím, jestli má cenu chvilku počkat, nebo jít dál. Nakonec jsem to vzdala a řekla si, že v předpovědi nic o dešti nepsali, že to snad přejde a nepřinese to nic většího. Déšť opravdu po chvilce přešel. Ve sněhu jsme se vyškrábaly na Suchý vrch, za nímž nás čekal nekrytý hřeben, kde pořádně fučelo. Štěpánka začala mít hlad a chtěla jít dolů z nosítka. Našla jsem malý keřík, který nám aspoň trochu udělal závětří, najedly jsme se a chtěla jsem jít dál. Štěpánka chtěla jít po svých, ale to v tom větru rozhodně nebyl dobrý nápad a navíc zase začalo mrholit. Nacpala jsem ji do nosítka a jdeme, ať jsme z téhle větrné hůrky, co nejdřív pryč, pak můžeš chodit sama. Naneštěstí vítr nepřestával a Štěpánce odvál i poslední zbytky dobré nálady. Začala se vztek a plakat. Nebyla k utěšení, nechtěla být v nosítku, ani na zemi, ani jíst, ani pít, prostě nic. Všechno bylo špatně. Začala jsem si trochu vyčítat, že jsem ji vzala na tak velký přechod, přece jen jí nebyly ani dva roky. Záchranou se stala střecha hotelu, kde jsme chtěly spát. ,,Podívej se Štěpi, tam budeme dneska spinkat, už je to jen kousek." A tak se Štěpánka začala soustředit víc na střechu hotelu než na vítr a všechno bylo zase dobré. Střecha střídavě z dohledu mizela a zase se ukazovala, říkala jsem, že hotel s námi hraje na schovku a že za chvilku zase udělá "kuk". Na horském hotelu Králova Studňa jsme si daly teplou sprchu, jídlo a byly spokojené, jako dvě želvy. Protože přes den v nosítku Štěpánka vůbec nespala, usnula v posteli a já jí pak musela asi po hodině budit na večeři. Na pokoji pro 8 lidí jsme spaly samy, takže jsme si užily další noc v soukromí.

Poslední den jsme měly jen po žluté seběhnout dolů do vesnice, tam sednout na nějaký autobus, dojet na vlak a jet domů. To je přece jednoduché a v pohodě. Myslela jsem si, že žlutá vede po zpevněné cestě a bylo tedy pro mě velké překvapení, když z ní najednou odbočila do kopce, do lesa. Začala jsem mít dost nepříjemný pocit, tušila jsem, že to není úplně chozená cesta. Medvědy člověk s největší pravděpodobností potká v údolí u vody a nebo někde v houští v lese. Furt jsem teda Štěpánce něco vykládala, abychom dělaly rámus. Nepříjemný pocit zesílil, když se najednou kolem nás začaly objevovat medvědí stopy. Jsou staré pár minut, hodin, nebo dnů? V čerstvém bahně se to těžko určuje. Začala jsem zpívat. Jsem přesvědčená, že můj zpěv by probudil a odehnal i mrtvého. Konečně se cesta začala rozšiřovat a já jsem viděla, že kousek před námi stojí červené auto. Sláva přežily jsme to, tady už jsou lidi, tady už medvěda nepotkáme. Udělala jsem ještě pár kroků a pak jsem si všimla, že se něco koupe v potoce. Asi mají s sebou psa. Udělala jsem ještě dva kroky a pak se prudce zarazila. A sakra to není pes. V potoce si právě dával ranní koupel spokojený méďa. Zůstala jsem stát a přemýšlela, co teď. Kolem něj musím projít, cesta jinudy nevede, po obou stranách byl prudký kopec. No nic, vzala jsem hůlky začala jsem s nimi mlátit o sebe a volat ,,Halooo, méďo, potřebuju projít." Samozřejmě před Štěpánkou jsem se snažila vypadat, jako že je to super zábava a že to není ani trošku nebezpečné. Méďa po chvilce rozmrzele zvedl hlavu, zhodnotil situaci a vyběhl kousek na kopec. Já se odvážila udělat pár kroků, ale stejně se mi pořád nelíbilo, jak blízko je. Zaťukala jsem tedy ještě jednou a méďa vyběhl ještě kousek, zastavil se a koukal na mě. ,,Prostě dál do toho strku nejdu a ty buď pojď, nebo tam zůstaň stát." Jakoby říkal. Ok, tak jdeme. Když jsem byla přímo pod medvědem trochu jsem popoběhla. Až když jsme byly za ním a vzdálenost mi přišla v pořádku zastavila jsem, abych ho ukázala Štěpánce, ale jen rychle a pryč, není třeba ho zbytečně dráždit. O tomhle babičce říkat nebudeme, to by nás už nikdy nikde nepustila. Lidé u auta se mě s údivem ptali, jestli se nebojím medvědů, když chodím tak sama, hrdinsky jsem řekla, že ne, že zrovna před chvílí jsme jednoho potkaly. Až asi o dva kilometry dál na louce jsem si sedla a přemýšlela o tom, že tohle už s prckem nechci zažít. Že se snažím být opatrná, jak jen můžu, všechno vždy dost dopředu plánuju a chystám, i o medvědech toho mám načtené opravdu hodně, ale náhoda se může stát. Přestat kvůli tomu, ale chodit do hor? Vždyť úplně stejně na nás může vyběhnout agresivní pes, nebo můžu spadnout i s malou na schodech. Ne ne, nepřestanu. Je třeba chodit do hor s velkou pokorou, ale nebát se.

Bylo to náročné, ale mám úžasné, statečné dítě, které si dobrodružství užívalo, většinu času neztrácelo dobrou náladu a ještě bavilo všechny kolem. A dneska mi už ukazovala vláček, kterým by zase někam jela. Pro ty, kteří z medvědů mají strach a pořád vlastně nevědí, jak setkání s nimi přecházet, případně co dělat, když už teda na nějakého narazíte, doporučuji skvělou stránku www.medvede.sk