Červencový přechod Malé Fatry

Trasa: Šútovo - Šútovský vodopád - Mojžíšové prameny - Chata pod Chlebom - Velký Kriváň - Suchý - Chata pod Suchým - Starý hrad - Nezbudská Lúčka

V první půlce července jsem se rozhodla vyrazit na Malou Fatru. Měla jsem naplánované dvě trasy. První byla projít celou Fatru včetně Janošíkových dier a druhá začínala u Šútovského vodopádu. Dlouho jsem se rozmýšlela, ale protože Diery znám a u vodopádu jsem ještě nebyla, rozhodla jsem se pro druhou - kratší variantu. Den před odjezdem přišel Kuba s nápadem, že by nás do Šútova hodil autem a vyběhl si s námi k Chatě pod Chlebom, kde my budeme spát a on seběhne zase dolů k autu, protože druhý den musí do práce. Nápad se mi moc líbil a tak jsem s ním souhlasila. 

Když jsme dojeli do Šútova, byl už pořádný pařák. No jo, je léto a když se nevyjde brzo ráno, tak je prostě hic. Štěpánka zahlásila, že chce jít v nosítku u táty, což mi vlastně vyhovovalo. Jen si táty užij, pak půjdeš dva dny u mě. Cesta k vodopádu vedla lesem, kde byl příjemný chládek. Potkávali jsem zástupy lidí, kteří šli k vodopádu nebo od něj. Když jsme došli k vodopádu, udělali jsme si několik fotek, vypustili mládě a dali svačinu. I přes hromadu lidí, je to opravdu krásné místo. Po krátké pauze jsme se rozhodli pokračovat. Teď už cesta půjde jen strmě nahoru. Kuba si začal vázat nosítko, ale Štěpánka zaprotestovala: ,,Táta ne, máma." Super, takže do kopce si to užiju i s "těžítkem". Když jsme odbočili z trasy k vodopádu a začali stoupat úzkou pěšinkou do prudkého kopce, zmizely i davy lidí. Po cestě nahoru jsme potkali jen pár odvážlivců, kteří se touhle cestou vydali dolů. Další zastávku jsme dělali u Mojžíšových pramenů. Byly uprostřed krásně rozkvetlé louky. Kochala jsem se výhledem a mládě si šlo hrát s vodou a objevovat motýly. Vyrážíme dál, zkusila jsem nadhodit, že by Štěpánka mohla jít do nosítka za tátou, ale tenhle nápad mi zamítla. No, alespoň jsem to zkusila. Na Chatu pod Chlebom jsme byli dost zvědaví. Naposledy jsme tu byli ještě před rekonstrukcí a názory na novou chatu, které jsem slyšeli, se značně liší. První dojem nám naprosto zkazila hlasitá hudba, která u chaty hrála, tohle podle mě na hory prostě nepatří. No nic, šli jsme se podívat dovnitř a já se snažila soustředit hlavně na věci, které se mi líbí. Kuba se s námi rozloučil a utíkal dolů k autu a já se se Štěpánkou vrhla do průzkumu okolí chaty. Během chvilky si mládě všimlo bazénku s ledovou vodou a o zábavu bylo postaráno... ona je snad napůl vodník.  

Ráno mi chatár říkal, že si někdo stěžoval na Štěpánku, že je v noci budila. Z tohodle jsem měla opravdu strach. Malá se  v noci budí hodně, ale tuhle noc měla na své poměry dost klidnou a navíc jsem jí vždy rychle utišila, takže ani žádný velký pláč neproběhl. Omluvila jsem se s tím, že je to prostě ještě mimčo a že jsem dělala, co bylo v mých silách, abychom nerušily ostatní. Chatár se jen usmál a řekl, že lidi si furt na něco stěžují a ať to vůbec neřeším, že lepší jedno mimčo, než ožralý blbec. Díky bohu za normálního člověka. Ještě mi nabídnul pro Štěpánku kakao, to jsem ale odmítla. Štěpánka je dost špatně krmitelná a kakao by stejně nevypila. Na chatě mimo hromadu jiných lidí spala i skupinka se dvěma Nepálci. Dala jsem se do řeči s paní z téhle party a ukázalo se, že jsou z Chaty pod Suchým, kde jsem ten den měla spát. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází a vyrazila jsem směr Velký Kriváň. Z Velkého Kriváně byl krásný výhled, chvilku jsme se tam kochaly, pak jsem Štěpánce ukázala hromadu různobarevných rozkvetlých kvítek a šly jsme dál. Výhledy byly tak krásné, že se malé nechtělo dolů a dokonce začala trochu fňukat. ,,Ale no tak, výhledů si dneska ještě užijeme." Po cestě dolů jsem potkala skupinku s Nepálci, uznale kývli, že jsem rychlá a šlo se dál. Pod Pekelníkem na skalce jsme si se Štěpánkou daly pauzu. Doma jsem upekla bábovku s rybízem a malá se po ní mohla utlouct. Skupinka s Nepálci kolem mě prošla a zase jsme prohodili pár vět. A tak to šlo celý hřeben. Střídavě jsme se docházeli a předcházeli, až mě dohnali pod Suchým, kde jsme si dělaly další malou zastávku. Lucka (tak se jmenovala paní, se kterou jsem se ráno bavila) mi tak trochu oznámila, že se rozhodli vzít mi batoh, že na Suchý je to po skále a že celý den nade mnou uvažuje a že mi chtějí pomoct. Trochu jsem protestovala, věděla jsem, že batoh je lehký a že to zvládnu, ale Drahoš (další člen skupiny) mi nenechal prostor pro diskuzi, vzal mi batoh a šlo se. Zbytek cesty jsem kecala s Luckou (maminkou čtyř dětí), která rozhodně vypadala o minimálně 10 let mladší, než tvrdila že je. Štěpánce slíbili, že na chatě si užije zvířátek a opravdu jich tam byla hromada. Psi, kočky, ovce, kozy a slepice. Malá byla úplně unešená a tahala mě od jednoho zvířátka k druhému a když ji přestala bavit, začala zkoumat pramen s vodou. No prostě ráj pro naše dítě. Když jsem večer uspala prcka, sešla jsem na chvilku dolů do hospody, chtěla jsem trochu potrénovat angličtinu a vyzpovídat ty dva Nepálce. Zjistila jsem, že v Nepálu dělají horské vůdce a že spolupracují s nějakou slovenskou cestovkou. Byl to příjemný večer. S Luckou jsme se bavily o horách na kterých byla, s Drahošem zase o Africe, kterou má procestovanou křížem krážem a která mu přirostla k srdci, kluci z Nepálu zase vykládali o svých dětech a rodinách v Nepálu.

Ještě předtím, než jsme ráno vyrazily na vlak, jsem musela se Štěpánkou udělat povinné kolečko okolo všech zvířátek, plus nás Drahoš, který dělá na chatě chatára, vzal do chléva podívat se na prasata. No, Štěpánce jen zářily oči a horko těžko jsem jí vysvětlovala, že už musíme jít, ať stíháme vlak domů. Asi po dvou kilometrech se Štěpánka začala dožadovat buchty, protože snídani moc nedala. Dojedla teda poslední zbytky a vyrazila po svých. Aby se jí šlo lépe, vzala si moje hůlky. Chodím s běžeckými hůlkami, které nejdou nastavit, takže je držela ani ne v půlce, ale vůbec jí to nevadilo. Připadala si jako velká turistka a byla spokojená. Nakonec jsem ji přemluvila a hůlky vyměnila za klacky v adekvátní velikosti. Chvilku jsem ji nechala ťapkat samotnou, ale dlouho jí to nevydrželo a začala se dožadovat nosítka. Cestou dolů nás dohnala holčina, která předchozí den taky spala na chatě. Začaly jsme si povídat a cesta příjemně ubíhala. Na zřícenině hradu jsme si všechny tři udělaly zastávku, něco pojedly a pořádně to tam prošly. Trochu jsem z toho měla stres, protože ve Štěpánce se zrodil průzkumník, a chtěla chodit sama a všude se podívat. Hlavně dřevěné schody s mezerami byly dle mého názoru na její krátké nohy příliš daleko od sebe, ale dle jejího názoru byly totálně super, takže jsme si je nahoru a dolů daly dvakrát.  Pak už jen seběhnout dolů k vlaku a hurá domů. Cesta vlakem byla dlouhá, ale naštěstí Štěpánka vlaky miluje a tak si každý přestup užila s tím, že pojede dalším novým vláčkem.